Pro mě se téma domácího vzdělávání potkává ve dvou rovinách – profesní a osobní. Jsem Kateřina Kistanová, psycholožka a psychoterapeutka a přibližně deset let provázím jednotlivce, páry i rodiny. Zároveň jsem máma, která se pro domácí vzdělávání své dcery rozhodla. Ne proto, že by to byl plán od jejího narození. Naopak. Došli jsme k němu postupně.
Jako psycholožka se dívám především na potřeby konkrétního člověka
Vystudovala jsem psychologii a následně absolvovala pětiletý sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik. Ve své práci vycházím z přístupu zaměřeného na emoce a propojení těla, pocitů, myšlenek a chování.
S každým klientem hledáme právě jeho cestu k tomu, aby se mu ulevilo. Často to znamená mít odvahu propojovat současné prožívání s minulostí – se zážitky z dětství, ať už z rodiny, nebo ze školky/školy.
Vyslechnuté příběhy se do mého přemýšlení o vzdělávání mých dětí nevyhnutelně propsaly.
Domácí vzdělávání nebylo v plánu
Když se mi narodila starší dcera, věděla jsem, že chci hodně věcí dělat jinak, než jsem to měla já. Psychologické vzdělání i psychoterapeutický výcvik mi v tom byly velmi nápomocné, i když samozřejmě nejsou všespásné.
Ve všem, co jako rodič dělám, se snažím flexibilně brát ohled na potřeby dcer a jejich individuální specifičnost. Nejet nějaký předem připravený a namyšlený scénář. Tedy ani domškola nebylo nic předem naplánovaného.
Věděla jsem, že moje dcera je zvídavá a citlivá a že se v určitých situacích dokáže „zaseknout“. Roli hrálo i bezpočet vyslechnutých děsivých scénářů mých klientů z prostředí školky a školy.
Podle mě si jako společnost málo uvědomujeme, jak jsou děti ve škole tváří tvář jejich zranitelnosti vydány napospas autoritě učitele a jak moc tedy záleží na štěstí, zda zrovna ten náš učitel má potřebnou osobní zralost nebo ne, a pak si na dětech bude zákonitě řešit vlastní mindráky.
Vedle toho existují systémové věci, které nemusí vyhovovat každému: zvonění, pevně stanovené vyučovací hodiny, požadavek, aby všichni v jednu chvíli dělali totéž, známkování nebo omezená možnost pohybu. A s některými z nich mnoho nezmůže ani skvělý učitel.
Od soukromé školy k domškoláctví
V první třídě jsme tedy šli cestou soukromé školy, což se jevilo jako fajn, ovšem do prvního problému, který se bohužel začal řešit z pozice moci. Vyzkoušeli jsme, co se dalo a když už se to nedalo, tak jsme usoudili, že je načase prostě odejít.
Žádná jiná škola už v úvahu nepřicházela (ať už proto, že se mi nechtělo riskovat ono „štěstí na učitele“ nebo bojovat se systémem), a tak už zbývalo jen domácí vzdělávání a domškolácká skupina. Okolnosti byly příznivé a od té doby je vzdělávání naší dcery naší a částečně i její zodpovědností.
Svoboda jde ruku v ruce se zodpovědností
Dcera na domškoláctví oceňuje především svobodu – hlavně tu v pohybu a prostoru.
Kdykoli potřebuje, může jít ven, proběhnout se, jít do lesa, vylézt na strom, něco tvořit. Přímou prací nad pracovními sešity stráví násobně méně času a má k tomu (většinou) klid. Porovnává se tak akorát sama se svými výsledky v čase, nezažívá stres daný písemkami na čas – ostatně nedávno se mě ptala, co to vlastně písemka je.
Rozhodně to ale není ani pro nás ani pro ni bez stresu. Svoboda bez hranic stává se ztraceností. Takže někdy nastavujeme mantinely a vytyčujeme hranice, což se ne vždy setká s pochopením. Občas ji stresujeme my našimi požadavky – protože např. ta vyjmenovaná slova nebo násobilka se prostě jinak než tréninkem vštípit nedají. A s nadsázkou: o iluzi, že o to dítě projeví zájem samo, už jsme přišli 🙂
A co kamarádi?
Naše dcera by ocenila, kdyby domškolácký klub a s ním kamarádi a nové podněty byly k dispozici každý den. Zároveň jsme otevřená rodina, takže má kamarády i mimo domškoláckou skupinu, chodí na kroužky, ráda čte a má bujnou fantazii, takže si zábavu většinou bez problémů najde.
Domškoláctví neznamená automaticky sociální izolaci. Znamená ale, že rodiče musí sociální stránku života dítěte aktivně vnímat a podle potřeby pro ni vytvářet příležitosti.
Nároky ano, ale zvládnutelné
Pro mě je důležité, že většinou mohu dohlédnout na to, že dcera není vystavovaná enormnímu stresu, který by byl nad její zvládací kapacity a může si pěstovat svou odolnost na zvladatelné zátěži s naší podporou.
Nechci ji chránit před každým stresem, ale také bytostně nesouhlasím se rčením “Co tě nezabije, to tě posílí”. Můžeme zvládat výzvy, které jsou dva až tři kroky před našimi schopnostmi. Ty, co jsou na míle daleko, spíš vezmou chuť to vůbec zkoušet nebo přinesou pocity selhání a zahlcení.
Velmi si cením také svobody, kterou nám domácí vzdělávání jako rodině dává, ačkoli vím, že jde ruku v ruce se zodpovědností, která občas není lehká.
S ní přicházejí otázky: Zvládne se všechno potřebné naučit do přezkoušení? Nebude ji to limitovat u přijímaček a výběru střední školy?
Někdy je pro nás učit se s ní trénink trpělivosti a schopnosti držet hranice. Nároky to klade také na kreativitu a schopnost plánovat (hledání a příprava materiálů, které zaujmou; organizace a sladění harmonogramu členů rodiny v rámci dne). Všechno jsou to však vlastnosti, které nám buďto jsou vlastní nebo je to rozvoj žádoucím směrem.
Proč rodiče o domácím vzdělávání začínají uvažovat?
Nejčastěji jsou to právě situace kolem problémů v třídním kolektivu nebo s učiteli. Dítě je něčím prostě jiné (často buď introvertní/vysoce citlivé/potřebuje více akce a pohybu nebo více podpory a vedení ze strany chápavého dospěláka/více svobody a autonomie/) a ze systému vybočuje.
Rodiče také trápí, když vidí, jak jejich děti ztrácí zvídavost (většina prvňáčků se do školy těší a kdybyste se jich ptali po prvním pololetí – kolika jim to těšení a zájem zůstane?), méně se radují a více se objevuje vztek, strach nebo smutek.
Často u rodičů přijde úleva s uvědoměním, že nemusí nutně štelovat dítě do systému, ale mohou vyjít vstříc jeho potřebám, i kdyby to znamenalo jít mimo systém.
Domácí vzdělávání nutně ovlivní celou rodinu
Rozhodnutí, zda domškoláctví ano či ne, velmi závisí na situaci celé rodiny.
Je rodina úplná a pro změnu jsou oba rodiče? Mohou si finančně dovolit, aby jeden pracoval méně a věnoval se dítěti? Je už dítě dost staré na to, aby bývalo i samo doma a část povinností si za tu dobu splnilo?
Podle mě je dále určující, jaký mají rodiče a dítě vztah, zda tam funguje důvěra, láska a hranice (k sobě samému i mezi sebou navzájem).
Domácí vzdělávání totiž znamená, že spolu rodina tráví hodně času. To, co ve vztazích funguje, se tím posílí. Ale stejně tak mohou být mnohem viditelnější věci, které nefungují.
Kterým dětem může domácí vzdělávání pomoci?
Jen těžko bych hledala typ dítěte, u kterého bych domácí vzdělávání vyloženě nedoporučila. Zároveň znám případy, kdy si děti ve vyšších ročnících samy zvolily návrat do školy.
A vlastně mi to přijde zajímavé: škola může mít úplně jinou hodnotu ve chvíli, kdy si ji člověk MŮŽE vybrat.
Domácí vzdělávání může podle mé zkušenosti hodně pomoct například vysoce citlivým dětem, pro které znamená školní prostředí obrovské množství hluku, podnětů, nálad a emocí ostatních. Může vyhovovat také dětem s horší emoční regulací nebo výrazným vnitřním neklidem.
Ani tady však není domškoláctví kouzelným řešením samo o sobě. Podmínkou je výše zmíněné – dobrý, tedy láskyplný a bezpečný vztah s rodiči.
Ne každé dítě, kterému nesedí škola, je „problémové“
Jako psycholožku mě mrzí situace, kdy se dítě začne patologizovat především proto, že mu nevyhovuje prostředí běžné školy.
Pozornost se pak snadno soustředí na otázku, jak dítě změnit, aby se do systému lépe vešlo. Méně často se ptáme opačně: Co můžeme změnit v jeho prostředí, aby lépe odpovídalo jeho potřebám?
V každém chování dítěte je zakódováno to, co potřebuje (většinou to teda není to, co explicitně říká), jen je potřeba ho vnímat a správně dekódovat.
Přemýšlíte o domškoláctví? Začněte u sebe
Rodičům, kteří domácí vzdělávání zvažují, bych doporučila nezačínat učebnicemi, rozvrhem ani seznamem domškoláckých skupin.
Začněte sami u sebe. Zkuste si upřímně odpovědět:
Jak se cítím sám se sebou? Jsem spíše sebejistý/á nebo se nechávám ovládat svým strachem?
Cítíme se spolu jako partneři a jako rodiče většinou dobře?
Jaký máme vztah s dítětem? Je v něm dostatek lásky, důvěry a zároveň hranic?
Pokud jsou vztahy zdravé a rodina má pro domácí vzdělávání reálné podmínky, pak má podle mě smysl dát prostor vlastnímu vnitřnímu pocitu a intuici a výsledné rozhodnutí bude s vysokou pravděpodobností to správné.
