Dospělí dobře vědí, jak náročná umí práce být. Ale co je na ní nejtěžší dětskýma očima?
Rozhodli jsme se dětem položit zdánlivě jednoduchou otázku: „Co vám na práci dospělých připadá úplně nejtěžší?“
Když práce znamená něco vyrobit
Podle dětských odpovědí to vypadá, že svět práce patří především těm, kteří něco vyrábějí, shánějí materiál, pracují rukama a snaží se, aby se jim jejich výrobek povedl.
Za nejtěžší děti považují například „udělat dobrý výsledek“, „sehnat materiál“ nebo dokonce „sehnat peníze na materiál“.
Zdá se tedy, že některé děti už velmi dobře tuší, že bez peněz se ani ten nejlepší nápad sám nevyrobí.
Další odpovědi se točily kolem kvality práce. Důležité je prý „být spokojen s výsledkem práce“, „umět vyrábět TY věci“ a mít dostatečnou „zručnost při vyrábění malých věcí“.
A co když celý den jen sedíte u počítače?
A tady nás napadla jedna zajímavá věc. V očích našich dětí to totiž vypadá, že dospělí, kteří nic nevyrábějí, vlastně ani nepracují.
Kam se poděli všichni účetní, programátoři, úředníci, manažeři nebo lidé, kteří celé dny telefonují, plánují, píšou, počítají a přemýšlejí?
Ani zmínka!
Možná je to tím, že práce, při které vznikne něco hmatatelného, je pro děti mnohem představitelnější. Když někdo postaví dům, upeče chleba nebo vyrobí stůl, je jasné, co celý den dělal.
Ale když někdo osm hodin sedí u počítače? Těžko říct. Možná pracoval. Možná si jen hrál. A možná měl dokonce celý den nohy na stole!
A co naše práce v Edudum? Tady už děti věděly!
Pak jsme obrátily pozornost k sobě. Zeptaly jsme se dětí, co jim připadá nejtěžší na práci nás dvou v Edudum. A tady už bylo vidět, že děti mají naši práci docela dobře přečtenou!
Na prvním místě zaznělo stručné a výstižné:
„Uhlídat děti.“
No ano. Trefa do černého!
Pravidla v klubu se totiž sama neohlídají a bez občasného připomenutí dětem do hlavy jen tak nenaskočí. A to prosím nechceme žádné zázraky. Jen aby se nekřičelo, neolizoval se šnek a klub se nepoužíval jako tělocvična. Zkrátka samé drobnosti, které by člověk považoval za naprostou samozřejmost. Děti na to ovšem mohou mít poněkud odlišný názor.
Učit děti? To je teprve začátek!
Další odpověď zněla „učit všechny děti“. A aby toho nebylo málo, někdo si všiml, že kromě učení musíme také „vykonávat ještě všechny ostatní činnosti“.
To nás pobavilo. A zároveň potěšilo. Protože někdo přece jen zaznamenal, že se za tím vším skrývá ještě spousta další práce, kterou na první pohled není vidět. A že se věci v klubu zřejmě nedějí úplně samy od sebe.
A nakonec přišla odpověď, kterou bychom si nejraději nechaly zarámovat: „Rozvrhnutí času, aby se všechno stihlo.“
Tak tohle by se klidně mohlo stát mottem našeho každodenního fungování! A pokud někdo ví, jak to zařídit, aby se dal nafouknout den, rády si necháme poradit.
Co nám dětské odpovědi vlastně prozradily?
Ukázalo se, že děti možná ještě úplně nerozumějí všem profesím dospělých, ale rozhodně umějí velmi dobře pozorovat svět kolem sebe. Všímají si výsledků, kvality, námahy, organizace i toho, že někdy máme jednoduše plné ruce práce.
A co jsme si z toho odnesly my?
Že chceme-li, aby si děti všimly, že pracujeme, musíme nejspíš začít přesouvat klády z místa na místo. Ideálně celý den a za jejich přítomnosti. To už by snad jako pořádná práce obstálo!
Anebo s nimi o práci prostě mluvit ještě víc než doposud. O tom, co všechno obnáší, co je na ní těžké, co nás baví a proč někdy člověk po celém dni u počítače vypadá stejně unaveně jako ten, kdo celý den skládal cihly.
A co by děti řekly o vaší práci?
Možná by vás překvapilo, co všechno si všímají. A možná ještě víc to, co jim zatím zůstává skryté.
Co by asi děti řekly o vaší práci? A dokázaly by vůbec poznat, co celý den děláte?
