Když trávíte hodně času mezi domškoláckými dětmi, začnete si všímat určitých společných rysů. A jeden z nich nás fascinuje možná ze všech nejvíc.
Tyhle děti často nevědí, co ještě nemají umět.
Nevědí, že některá otázka je na ně příliš složitá. Že určité téma patří až do vyššího ročníku. Že na něco mají ještě několik let času.
Když je něco zajímá, zeptají se. A jsou zvyklé dostat odpověď. Někdy jednoduchou, jindy takovou, která otevře dalších deset otázek. A někdy položí otázku, po které i dospělý chvíli přemýšlí, jak na ni vlastně odpovědět.
Je v tom něco fascinujícího. Dětská zvědavost totiž nezná osnovy ani ročníky. A když ji neomezíme představou o tom, co už by dítě vzhledem ke svému věku „mělo“ a „nemělo“ vědět, může nás překvapit, kam až se vydá.
Když děti nerozdělíme podle data narození
Jedním z přirozených rysů domškoláckého prostředí je, že děti netráví většinu dne pouze se stejně starými vrstevníky. Potkávají mladší i starší děti. V rodinách vyrůstají vedle sourozenců různého věku a v domškoláckých komunitách se běžně setkávají děti, mezi kterými je rozdíl několika let.
Mladší děti vidí, co dělají starší. Poslouchají jejich rozhovory, sledují jejich hry, zajímají je jejich knihy, učebnice a témata. Dostávají se přirozeně do kontaktu s věcmi, které by jim ve skupině stejně starých dětí možná ještě několik let nepřišly do cesty.
Nikdo jim přitom nemusí připravovat speciální „rozvojovou aktivitu“. Stačí, že jsou u toho. Starší děti jim mimoděk ukazují: „Podívej, tohle všechno se dá dělat.“ A mladší si z toho berou přesně to, na co jsou v danou chvíli připravené.
„Já chci taky.“
Možná vůbec nejsilnější motor učení ve věkově smíšené skupině se vejde do tří slov: „Já chci taky.“
- Starší děti hrají šibenici? Mladší se chce přidat, přestože ještě bezpečně nezná všechna písmena.
- Někdo počítá? Mladší chce vlastní pracovní list.
- Starší dítě píše dopis? Mladší chce napsat svůj, i když mu zatím někdo musí nadiktovat písmenka.
Nejdřív se dívá. Potom se přidá. Něco napodobí. Na něco se zeptá. Něco zvládne s pomocí. A možná za deset minut zase odběhne dělat něco úplně jiného. Ale to vůbec nevadí. Naštěstí nemusí splňovat žádné vstupní podmínky jen proto, aby si smělo něco vyzkoušet. Ani žádné výstupní zkoušky, když už chce téma opustit.
A to je síla věkově různorodého prostředí – Dítě nevidí pouze to, co dokážou ostatní děti v jeho věku, vidí před sebou mnohem širší škálu možností.
A mladší nejsou jediní, kdo získává
Když mluvíme o věkově smíšených skupinách, snadno se soustředíme hlavně na mladší děti. Ty přece odkoukávají od starších a nechávají se jimi táhnout.
Ale nemysleme si, že je ten vztah jednosměrný. Také starší děti dostávají příležitost ocitnout se v jiné roli.
Najednou nejsou jedním z dvaceti stejně starých dětí, které by měly zvládat přibližně totéž. Pro někoho mladšího jsou tím, kdo už něco umí. Kdo může ukázat pravidla hry, přečíst zadání, vysvětlit postup nebo pomoct.
A vysvětlit něco mladšímu dítěti je úplně jiná zkušenost než to sám umět. Starší dítě musí zpomalit. Najít jiná slova. Uvědomit si, co vlastně dělá automaticky. Někdy pomoct. Jindy ustoupit a nechat mladšího, aby na věc přišel sám.
Věkově smíšená skupina tak není prostředím, ve kterém starší pouze „táhnou“ mladší.
Děti v ní dostávají možnost být chvíli těmi, kdo se učí, a chvíli těmi, od kterých se učí ostatní.
Učení se děje, i když zrovna nevypadá jako učení
Na domškoláckých dětech je zajímavé pozorovat ještě jednu věc – kolik se toho naučí jen tím, že jsou přítomné.
Dítě si může stavět, kreslit nebo hrát a přitom poslouchat rozhovor starších dětí. Nemusí se aktivně hlásit. Nemusí dostat pracovní list. A přesto něco zachytí.
Někdy se to ukáže záhy, někdy až za několik měsíců, když najednou použije pojem nebo vytáhne informaci, u které dospělí přemýšlejí: Kde tohle vůbec vzalo?
A ono stačí, že bylo u toho. Děti se neučí pouze ve chvíli, kdy je někdo učí. Učí se tím, že poslouchají. Pozorují. Napodobují. Ptají se. Zkoušejí. Hrají si. Sledují ostatní a postupně si jednotlivé střípky skládají dohromady.
A věkově různorodá skupina jim těch střípků nabízí obrovské množství.
Děti nevědí, co ještě nemají umět
Možná právě proto u domškoláckých dětí tak často narážíme na znalosti, které věkově vůbec „nesedí“.
Jedno dítě se zajímá o fyziku, přestože je ještě malé. Jiné čte mnohem dřív, než bychom čekali. Další poslouchá rozhovor starších dětí o historii a začne se vyptávat. A jiné se nadchne pro matematiku jen proto, že vidělo někoho staršího řešit zajímavý problém.
Dítě totiž netuší, že právě vstoupilo do učiva sedmé třídy. Pro něj je to prostě odpověď na otázku, kterou právě položilo. A pokud chce pokračovat, může přijít další otázka.
Nemusí samozřejmě všemu dokonale rozumět. Nemusí si všechno zapamatovat. Nemusíme z každého zájmu vyrábět výukový projekt. ALE.. Něco si odnese. Většinu věcí z toho zapomene, ale vždy nějaký střípek zůstane a za několik let, až se k němu přidají další a další, všechno začne teprve dávat smysl.
Učení není schodiště
Vzdělávání si často představujeme jako schodiště. První schod. Druhý. Třetí. A na sedmý se dostaneme teprve ve chvíli, kdy jsme bezpečně prošli předchozích šest.
Jenže když sledujeme děti při přirozeném učení, mnohem víc než schodiště připomíná síť.
V jednom tématu může být dítě nečekaně daleko. V jiném přesně tam, kde bychom vzhledem k jeho věku očekávali. A někde jinde může potřebovat výrazně větší pomoc.
To není chyba systému. To je přirozený důsledek toho, že zájem, zkušenosti ani vývoj dítěte nepostupují ve všech oblastech stejným tempem.
Věkově smíšené prostředí tyto rozdíly navíc dělá mnohem méně důležitými.
Když vedle sebe přirozeně fungují děti různého věku, není tak překvapivé, že každý něco umí a něco neumí. Někdo čte lépe. Jiný rychleji počítá. Někdo zná pravidla hry. Jiný ví všechno o dinosaurech.
A někdy učí osmiletý pětiletého. Za chvíli může pětiletý ukazovat osmiletému něco, co zase objevil on.
Bez stropu neznamená bez hranic. A už vůbec ne tlak na výkon.
Když říkáme, že děti nemají v učení strop, neznamená to, že je potřebujeme dostat co nejrychleji co nejdál. Cílem není čtyřleté dítě s učivem první třídy ani osmileté dítě se středoškolskou fyzikou.
Cílem vlastně není žádný náskok.
Jde o možnost.
Možnost položit otázku bez ohledu na to, jestli je „přiměřená věku“. Možnost přidat se ke starším. Možnost otevřít knihu, které dítě zatím rozumí jen zčásti. Možnost zkusit něco, na co by podle tabulek mělo mít ještě několik let čas.
A úplně stejně také možnost knihu zase zavřít, otázku opustit a běžet si hrát. Nemít strop neznamená děti tlačit stále výš – znamená to nestavět jim ho nad hlavu.
A my se můžeme dívat
Právě tohle patří k věcem, které si na práci s věkově smíšenou skupinou užíváme nejvíc.
Nikdy totiž úplně nevíme, kdo koho zrovna inspiruje. Jednou se mladší dítě přidá ke starším a zkouší něco, co by nás samotné nenapadlo mu nabídnout. Jindy starší trpělivě vysvětluje mladšímu něco, co už dávno umí. A občas dítě jen sedí opodál, zdánlivě se věnuje něčemu úplně jinému – a za nějaký čas zjistíme, že celou dobu poslouchalo.
Věkově smíšená skupina je díky tomu neustále v pohybu. Role se mění, zájmy se potkávají a znalosti mezi dětmi proudí úplně přirozeně. Každý do ní přináší něco svého a zároveň si z ní něco odnáší.
A pro nás dospělé je často nejzajímavější právě možnost tohle všechno pozorovat. Neřešit pokaždé, jestli něco odpovídá věku nebo ročníku, ale všímat si, co děti zaujalo, co od sebe pochytily a kam je to zavede dál.
A přesně to si užíváme. Protože děti nás pořád dokážou překvapit – otázkou, kterou jsme nečekali, znalostí, o které jsme netušili, kde ji vzaly, nebo tím, kdo se od koho nakonec něco naučí.
A co všechno by podle VÁS děti uměly, kdyby nevěděly, že to ještě umět nemají?
Pozorujete něco podobného i u svých dětí? Budeme rádi, když se o své zkušenosti podělíte v komentářích.
