O známkách, různých cestách k učení a „domškolácké bublině“, která možná není tak pohodlná, jak se zdá.
Každá hlava má jinou cestu dovnitř
O stylech učení už byly popsány stohy papíru. Vznikly studie, knihy, metodiky, grafy i poučky a já rozhodně nemám ambici přihodit na tu hromadu další převratnou teorii.
Mám vlastně jen jednu věc, kterou většina těch studií nemá.
Možnost několik let z bezprostřední blízkosti pozorovat, co se stane, když dítěti nikdo neřekne: Takhle se to učí.
S domškoláky pracuji už nějaký ten pátek. Některé děti, o které pečuji, znám několik let a mám tak trochu privilegium sledovat jejich vzdělávání téměř pod lupou. Některé z nich si prošly klasickou školou. Jiné o ni nikdy ani z dálky nezavadily.
A čím déle je pozoruji, tím víc mě fascinuje jedna vlastně úplně banální věc: Každé z těch dětí se učí jinak. Ne trochu jinak. Opravdu jinak.
Když s dítětem sedám k individuální práci, většinou nezačínám tím, že mu vysvětlím, co budeme dělat. Čekám. Nechám ho mluvit. A ono dříve nebo později začne vyprávět, kde se zaseklo.
Slyším věty typu:
- „Tomuhle nerozumím.“
- „Tady nevím, co po mně chtějí.“
- „Já vím, jak to funguje, ale neumím to napsat.“
- „Můžeš mi to nakreslit?“
- „Počkej, takže to je vlastně jako…“
Pokaždé z toho vyleze jiná obtíž. Jedno dítě potřebuje obrázek. Druhé příklad. Třetí si to musí říct nahlas. Čtvrté potřebuje pochopit, proč se to vůbec učí. Páté se deset minut tváří, že absolutně netuší, o čem je řeč, a pak pronese jednu větu, ze které zjistíte, že celou věc pochopilo možná lépe než vy.
Člověk co člověk, jiná hlava. Jiná cesta dovnitř.
A právě tehdy se mi v hlavě pravidelně objeví obraz školní třídy: Třicet různých hlav, třicet různých způsobů přemýšlení. Třicet různých zkušeností, zájmů, talentů, slabin, rychlostí a cest, kterými se informace dostávají zvenčí dovnitř.
A před nimi jeden člověk, jedna tabule, jedno tempo, jeden způsob vysvětlení. A nakonec jedna písemka, která má rozhodnout, jak dobře to celé dopadlo.
Jedničkáři, dvojkaři a ti ostatní
Pamatuji si ze svého dětství třídu rozdělenou do poměrně jasných kast. Jedničkáři byli ti chytří. Dvojkaři byli taky docela chytří. Trojkaři byli takový průměr. Čtyřkaři… no, těm to moc nešlo. A pětkaři? Ti se přece hlavně málo učili.
Byla to jednoduchá hierarchie a jako dítě jsem o ní vlastně vůbec nepochybovala. Známka byla něco jako malá cenovka nalepená na čele. Čím nižší číslo, tím kvalitnější kus.
Až mnohem později mi začalo docházet, jak absurdně zjednodušený tenhle pohled byl.
Dnes už totiž při vzpomínce na svou třídu nevidím místnost plnou chytrých jedničkářů, trochu méně chytrých dvojkařů, průměrných trojkařů, hloupých čtyřkařů a líných pětkařů.
Vidím spíš skupinu dětí, z nichž některým způsob, jakým se ve škole učilo, sedl velmi dobře. Některým jakž takž. A některým vůbec.
A přesto jsme všechny měřili stejným metrem.
Je to trochu jako uspořádat závod zvířat ve šplhu na strom a pak několik let vysvětlovat rybě, že kdyby se víc snažila, určitě by jí to šlo lépe.
Záhada čtyřkařů
Spousta mých tehdejších spolužáků, o kterých jsem si ještě v patnácti myslela, že to teda v životě nebudou mít zrovna jednoduché, dnes žije naprosto spokojený život.
Mají rodiny. Práci. Podnikají. Staví domy. Cestují. Vydělávají peníze. Jsou dobří v tom, co dělají. Někteří mají mimochodem auta, která si já jako vysokoškolák ani nemůžu dovolit. A moje vnitřní patnáctileté já občas nevěřícně kroutí hlavou: Jak je to možné? Vždyť měl čtyřku z matiky!
Jenže čím jsem starší, tím směšnější mi tahle otázka připadá.
Proč by člověk, který v patnácti letech neuměl způsobem požadovaným školou vyřešit soustavu rovnic, nemohl být ve třiceti výborný podnikatel, řemeslník, obchodník, programátor, fotograf nebo cokoliv jiného?
Možná totiž nikdy nebyl hloupý. Možná jen hrál hru, jejíž pravidla zvýhodňovala někoho jiného.
Ve škole jsme známku často vnímali jako měřítko schopností. Jenže ona zároveň měřila něco mnohem specifičtějšího: jak dobře se dítě dokáže učit to, co jsme vybrali, v době, kterou jsme určili, způsobem, který jsme nastavili, a následně nám to vrátilo ve formě, kterou jsme požadovali. A některé děti jsou v tomhle fantastické.
Jiné ne. To ale ještě neříká příliš mnoho o tom, co dokážou, když jednou dostanou do ruky vlastní volant.
Co kdybychom na chvíli otočili pravidla?
Někdy si představuji malý experiment. Co kdybychom vzali školní třídu a úplně obrátili pravidla? Co kdybychom najednou přestali tolik oceňovat schopnost zapamatovat si velké množství informací, správně je reprodukovat a dobře napsat test? Co kdyby se místo toho body rozdávaly za schopnost rozebrat motor? Vymyslet podnikatelský plán. Postavit funkční kurník. Zorganizovat akci pro padesát lidí. Najít chybu v programu. Vyjednat dobrou cenu. Vypěstovat zeleninu. Vysvětlit složitou věc pětiletému dítěti. Nebo udělat někomu úžasný make-up.
Možná by se naše stará školní hierarchie rozsypala během prvního týdne. Někteří čtyřkaři by najednou stáli na stupních vítězů. A někteří jedničkáři by poprvé zažili velmi nepříjemný pocit, že svět byl postaven podle pravidel, která jim zrovna nesedí.
A pak jsou tu domškoláci
Někdy při práci s nimi přemýšlím, jestli je náhodou nedržíme v příliš pohodlné bublině:
- Individuální přístup
- Projekty
- Témata, která je zajímají
- Exkurze
- Možnost zastavit se u něčeho na tři hodiny jen proto, že je to fascinující
- Bezpečné prostředí
- Důvěra
- Podpora
- Možnost říct „nerozumím tomu“ bez obavy, že za pět minut přijde test
Zní to skoro podezřele pohodlně, protože skutečný život přece takový není.
Skutečný život vám nebude všechno přizpůsobovat. Nebude čekat, až budete připraveni. Nebude vám neustále vytvářet ideální podmínky.
A právě tady jsem si dlouho nebyla jistá. Nechybí těm dětem něco? Neměli bychom jim občas nějakou tu překážku schválně hodit pod nohy, aby si zvykly?
Jenže pak je sleduji při práci.
A vidím dítě, které tři týdny bojuje s něčím, co mu nejde. Vidím vztek. Frustraci. „Tohle dělat nebudu.“ Pauzu. Další pokus. Jiný postup. Další neúspěch. Otázku. Hledání.
A pak ten zvláštní okamžik, když do sebe něco konečně zapadne. Domškoláci rozhodně nežijí ve světě bez překážek. Překážek mají až až, jen jim je nemusíme ještě uměle vyrábět.
Překážka totiž vypadá jinak, když víte, proč ji překonáváte
Je obrovský rozdíl mezi překážkou, která stojí mezi vámi a něčím, co chcete, a překážkou, kterou před vás někdo postavil jen proto, že se rozhodl, že přes ni dnes v 10:45 přelezou všichni.
V obou případech je to překážka. Ale jen v jednom případě víte, proč se namáháte.
- Dítě, které chce naprogramovat vlastní hru, velmi rychle zjistí, že bude muset pochopit věci, které jsou těžké.
- Dítě, které chce postavit něco ze dřeva, zjistí, že bude muset měřit, počítat, plánovat a několikrát něco pokazit.
- Dítě, které se zamiluje do historie, narazí na texty, kterým napoprvé nebude rozumět.
- Dítě, které chce něco prodat, vytvořit, natočit, vypěstovat, opravit nebo zorganizovat, dříve nebo později narazí hlavou do zdi.
A někdy pořádně. Jenže tentokrát je za tou zdí něco, co chce a tak začne hledat cestu. Podkope ji, obejde, zkusí po ní vylézt a spadne a pak to zkusí znovu. V těchto momentech vzniká něco, co se do známky zapisuje jen dost těžko: Vytrvalost, sebedůvěra, schopnost hledat vlastní řešení a hlavně zkušenost, že když něčemu nerozumím, neznamená to, že jsem hloupý. Znamená to, že ještě musím najít cestu, jak tomu porozumět.
Možná tedy vlastnost té naší „domškolácké bubliny“ není to, že děti chrání před překážkami, ale že jim dává bezpečný prostor, ve kterém mohou překážky překonávat, aniž by si každý neúspěch okamžitě překládaly jako zprávu o vlastní hodnotě. S klidem mohou něco neumět, mohou se splést, mohou změnit cestu, mohou zjistit, že něco není pro ně. A mohou objevit něco jiného, kvůli čemu jsou ochotné zabrat mnohem víc, než bychom od nich možná čekali.
Protože když se člověk může naplno soustředit na něco, co mu dává smysl, překážky nezmizí, jen se změní důvod, proč je překonává. A s ním často přichází větší zápal, vytrvalost a zvláštní druh sebevědomí, který nevzniká z jedničky napsané červenou propiskou v pravém horním rohu papíru. Vzniká z mnohem prostší zkušenosti:
Chtěl jsem něco dokázat. Nešlo mi to. Hledal jsem cestu. A nakonec jsem ji našel.
A čím déle s domškoláky pracuji, tím víc si říkám, že jestli je tohle bublina, pak možná není problém v tom, že některé děti v takové bublině vyrůstají. Problém v tom, že ji zdaleka nemají všechny děti.
