Dvě dívky, dva sny, dvě cesty. Co se změní, když “musím” dostane své “proč”?
Jedna by se v budoucnu chtěla věnovat koním a učit děti. Druhou láká práce se zvířaty, především se psy a hlodavci, a přemýšlí o studiu na střední veterinární škole.
Jedna se po zkušenosti s unschoolingem rozhodla nastoupit do školy, druhá se dál vzdělává doma.
Dvě dívky ve věku 10 až 12 let, dvě rozdílné osobnosti, dva sny a také dvě různé vzdělávací cesty. Obě ale už dnes dokážou alespoň částečně pojmenovat, čím by chtěly v budoucnu být. Kolikrát se tato jejich představa v průběhu let změní, není důležité. Proč? K tomu se postupně dostaneme.
Vnitřní motivace rozhodně nemusí znamenat, že dítě dělá pouze to, co ho baví
Cílem tohoto článku není dokazovat, že domácí vzdělávání vytváří samostatnější nebo motivovanější děti. Stejně tak nechci porovnávat, jestli se lépe učí dítě doma, nebo ve škole. Z odpovědí totiž takové závěry ani nelze vyčíst.
Jestli ale očekáváte dlouhé odpovědi plné hloubavých myšlenek a plánů do budoucna, tak vás zklamu. Odpovědi jsou stručné, ale jasné, přesně jako jejich představa o budoucnosti.
Pět otázek, dvě různé cesty
Oběma dívkám jsem položila pět stejných otázek. Zajímalo mě, jak každá z nich přemýšlí o své budoucnosti, o učení a vlastně i o tom, že někdy je potřeba dělat i věci, které nás nebaví.
1. Kdybys měla jednou větou říct, čím bys chtěla být nebo čemu by ses chtěla v budoucnu věnovat, co by to bylo?
Dívka, která nastoupila do školy:
„Chtěla bych se věnovat koním a ráda bych učila děti.“
Dívka v domácím vzdělávání:
„Chtěla bych pracovat se zvířaty. Především mě baví hlodavci a psi. Chtěla bych se o ně starat jako ošetřovatelka a chovatelka.“
Jasná představa o tom, co by chtěly v budoucnu dělat. A ano, neznamená to, že se jejich sny za pár let nezmění. Pravděpodobně se to i stane. Ale už teď si uvědomují, že aby dosáhly svého cíle, je potřeba udělat pár kroků navíc. A to se cení.
2. Myslíš, že to, co chceš jednou dělat, nějak ovlivňuje to, jak dnes přistupuješ k učení?
Dívka, která nastoupila do školy:
„Ano. Potřebuji se učit, abych se mohla stát učitelkou.“
Dívka v domácím vzdělávání:
„Ano, mým nejoblíbenějším předmětem je přírodověda. Ale učím se i to, co mě nebaví, protože se chci dostat na střední veterinární školu.“
Tady bych si dovolila malou vsuvku. Podle mě děti nemusí milovat každý předmět ani každou stránku učebnice. Velký rozdíl ale vidím v tom, jestli to, co se učí, jim samotným dává smysl, nebo se učí, protože prostě „musí“.
3. Jsou předměty, které tě vůbec nebaví, ale přesto víš, že se je potřebuješ učit? Co tě přiměje sednout si k nim a pracovat na nich?
Dívka, která nastoupila do školy:
„Ano. Známky.“
Dívka v domácím vzdělávání:
„Určitě český jazyk. Učím se ho, aby mi neujel vlak a nemusela jsem všechno dohánět naráz třeba v osmé třídě.“
Že už odpovědi nemůžou být stručnější. Ano, můžou. Ale přesto v nich vidím jednu pro mě důležitou věc, že vnitřní motivace neznamená dělat pouze to, co mě baví.
Jednu dívku v některých situacích motivují známky a může to vypadat jako vnější motivace. Ale i my dospělí děláme spoustu věcí (uklízíme, vaříme, pereme…), které nás samy o sobě netěší, protože víme, proč je potřebujeme udělat.
Druhé z představy dohánění učiva českého jazyka za několik let naskakuje husí kůže.
Smysl tedy nemusí být v samotné činnosti. Může být v cíli, ke kterému vede.
4. Jedna z vás se rozhodla pokračovat ve škole a druhá se zatím dál vzdělává doma. Proč sis právě ty vybrala svou současnou cestu?
Dívka, která nastoupila do školy:
„Protože se mi doma učit nechce a nejde mi to.“
Dívka v domácím vzdělávání:
„Doma mám více možností, co všechno můžu dělat a studovat. Nevadí, když jsem v něčem napřed. Kdybych byla ve škole a byla v něčem napřed, tak bych se nudila.“
A možná právě tyto dvě odpovědi nejlépe ukazují, proč nemá smysl stavět školu a domácí vzdělávání proti sobě. Jedné dívce domácí učení přestalo vyhovovat a sama chtěla změnu. Druhá naopak oceňuje možnosti, které jí domácí vzdělávání nabízí.
Každé dítě není stejné, jak se psalo ostatně v minulém článku. Jejich potřeby jsou různé a někdy se mohou v určitých obdobích života měnit.
Já osobně považuji rozhodnutí jít do školy po tak dlouhé době vzdělávání doma za velmi odvážné.
5. Kdybys měla poradit dítěti, které zatím vůbec neví, co ho baví nebo čím by jednou chtělo být, co bys mu řekla?
Dívka, která nastoupila do školy:
„Zkoušej nové věci a ono to přijde.“
Dívka v domácím vzdělávání:
„Rozhodni se podle toho, co tě baví, to je logický.“
Možná právě tady bychom měli jako dospělí na chvíli zpozornět. Věnuj se tomu, co tě baví. Vždyť je to tak jednoduché. A já si vždycky uvědomím, jak moc je dětská logika moudrá a jak moc my dospělí věci komplikujeme.
Když dítě řekne: „Já budu kosmonaut!“
Zároveň si díky této odpovědi ale uvědomuji, že aby dítě mohlo zjistit, co ho baví, musí mít příležitost něco skutečně poznávat a zkoušet. Nemusí mít v deseti letech jasno o svém budoucím povolání. Potřebuje ale prostor pro hledání, zvědavost a vlastní zkušenost.
A právě tady přichází naše role. Když nám dítě nadšeně oznámí, že bude veterinářkou, učitelem, spisovatelkou nebo dokonce kosmonautem, jaká je naše první reakce?
„Víš, kolik toho budeš muset vystudovat?“ „To sis nevybral nic jednoduchého.“ „Na to musíš být opravdu dobrý.“ „To tě čeká spousta práce.“
Většinou to nemyslíme špatně. Chceme dítěti předat vlastní těžce nabyté zkušenosti. Jenže někdy mu tím začneme stavět překážky ještě předtím, než vůbec vykročilo.
Co kdyby naše první odpověď zněla jinak?
„Kosmonaut? To je zajímavé. Už se těším, až mi jednou budeš vyprávět, co všechno jsi ve vesmíru viděl.“
Trochu jiná odpověď, která neříká nic o tom, jaká ta cesta bude. Ani mu neslibujeme, že se jeho sen určitě splní.
Dítě na překážky narazí během své cesty přirozeně samo. Postupně zjistí, co jeho sen vyžaduje, co se potřebuje naučit, a také velmi brzy zjistí, kolik úsilí a odhodlání bude potřeba. A možná svůj sen několikrát změní. To všechno k hledání vlastní cesty patří. My ale nemusíme být ti, kdo mu hned na jejím začátku postaví první zeď. Můžeme být rodiči, kteří přemění překážky ve výzvy, a v tom je rozdíl.
Nejde jen o to, kde se dítě učí
A čeho si na odpovědích obou dívek cením nejvíce? I když byly velmi stručné. Že je úplně jedno, jestli chodí do školy, nebo se vzdělávají doma.
To podstatné se odehrává úplně někde jinde. V tom, jestli dítě dostává příležitost poznávat, co ho zajímá. Jestli jeho zájmy bereme vážně. Jestli mu dovolíme něco vyzkoušet, změnit názor a hledat další cestu.
Nemusíme tedy po dětech chtít, aby už v deseti letech věděly, čím jednou budou. Můžeme jim ale pomoci, aby měly dostatek příležitostí objevovat, kým by jednou být mohly. Pomoci jim najít jejich talenty.
