Když jsme se rozhodovaly, jestli se pustíme do domácího vzdělávání, žádná velká očekávání jsme vlastně neměly. Zato strachů bylo dost.
Byl to obrovský krok mimo všechno, co jsme znaly. Krok do neznáma, u kterého člověk tak nějak doufá, že na druhé straně nebude propast.
Strach ale poměrně rychle vystřídala očekávání. A nebyla malá.
Jak jsme si tedy domácí vzdělávání představovaly? A jak vypadá naše realita dnes?
Maruška
1. Očekávání: Děti se budou cítit lépe. Nebudou neustále nemocné a nervózní.
Realita: Tohle se splnilo na 100 %. Tady nemám co dodat. Jeden bod pro domácí vzdělávání a můžeme pokračovat.
2. Očekávání: Učení nás bude bavit.
Budu se moct dětem věnovat individuálně, jeden na jednoho, a když nás něco zaujme, budeme mít možnost jít mnohem víc do hloubky.
Realita: Ano! Tohle očekávání se také potvrdilo. Když nás nějaké téma chytne, nikdo nezvoní na konec hodiny a nemusíme ho opustit jen proto, že je zrovna čas na něco jiného.
3. Očekávání: Budeme mít pevný rozvrh. Dopoledne škola, odpoledne zábava.
Realita: Hahahaha.
Ukázalo se, že každý má trochu jiný rytmus. Jsou dny, kdy se všechno krásně vejde do dopoledne a já mám pocit, že jsme absolutní profesionálové domácího vzdělávání.
A pak jsou dny, kdy se k učení dostaneme až později odpoledne a já si připomínám, že flexibilita byla přece jedna z věcí, které jsme chtěli.
4. Očekávání: Budu mít spoustu času na svoje projekty, domácnost a koníčky.
Přece když nemusím děti ráno vodit do školy a odpoledne je zase vyzvedávat, musí mi logicky vzniknout hromada volného času.
Realita: Ne. Tohle očekávání se nepotkalo s realitou ani na parkovišti.
Velmi rychle jsem zjistila, že čas je potřeba plánovat mnohem pečlivěji než dřív. Od snídaně přes učení, moje projekty, domácnost a kroužky až po večerní pohádku.
Záhadné čtyři hodiny volného času, které měly vzniknout tím, že děti nechodí do školy, se dodnes pohřešují.
5. Očekávání: Děti se postupně naučí učit úplně samy.
A budou natolik uvědomělé, že si jednoho krásného dne dobrovolně sednou třeba k nejméně oblíbenému českému jazyku s myšlenkou: „Dělám to přece pro sebe a svou budoucnost.“
Realita: U některých předmětů se to opravdu děje. U jiných… řekněme, že na své osvícení ještě čekají.
V některých oblastech výuky stále funguju jako průvodce, motivátor, připomínač a občas i člověk, který pronese větu: „Ano, opravdu to dnes musíme udělat.“
Ale pořád věřím, že se k větší samostatnosti postupně propracujeme.
Klára
1. Očekávání: Budeme mít celodenní pohodu a k učení si sedneme, až na něj bude prostor.
Žádný tlak. Žádný stres. Prostě taková vzdělávací pohodička.
Realita: Pokud se učení nevěnujeme během prvních dvou hodin po snídani, naše společná mentální kapacita začne prudce připomínat vybitou baterii.
Takže místo bohémského „učíme se, když to cítíme“ máme důslednou ranní rutinu.
Ach, jak trpím.
2. Očekávání: Děti si budou uvědomovat, jak skvěle se mají, a budou překypovat vděčností.
Řeknou si: „Mami, děkujeme, že se můžeme vzdělávat doma. Jaké máme štěstí!“
A díky této hluboké životní vděčnosti se s nimi samozřejmě bude dát na všem krásně domluvit.
Realita: Děti nemají srovnání.
Výhody domácího vzdělávání jim tedy poměrně úspěšně unikají. A učení je někdy prostě pruda. Ano, i když probíhá doma. V klidu. Bez zvonění. V teplákách.
Nevděčníci.
3. Očekávání: Rozvrh hodin vůbec nebudeme potřebovat.
Budeme se vzdělávat přirozeně! Multioborově! Budeme chodit do muzeí, jezdit na výlety, propojovat historii s přírodovědou, matematiku s běžným životem a učebnice budou jen vzdálenou vzpomínkou na vzdělávací systém.
Realita: Po dvou letech jsme zjistili, že rozvrh a učebnice jsou přesně to, co našemu dítěti vyhovuje.
Protože rutina přináší pocit bezpečí. A když dítě ví, co ho čeká, může se mnohem lépe uvolnit a soustředit.
Takže ano. Velká revoluce ve vzdělávání skončila rozvrhem a učebnicí.
4. Očekávání: Dětem vysvětlím, že se neučí pro mě, ale pro sebe. A ony to pochopí.
Jednou jim to dobře vysvětlím a bude hotovo.
Realita: Ještě teď se směju své tehdejší naivitě.
Je pravda, že se to postupně zlepšuje. Ale odpovědnost za jejich vzdělávání stále z velké části držím já a pomalu jim ji předávám podle toho, co zrovna zvládnou unést.
Takže ano, učí se pro sebe. Jen jim to zatím musím pravidelně připomínat já.
5. Očekávání: Děti budou samostatnější a nebudou mě tolik potřebovat, protože mě budou mít pořád.
Logické, ne?
Když nebudou mít můj čas a pozornost jen v malém okně mezi kroužky a spaním, jejich potřeba mé přítomnosti se přece přirozeně sníží.
Realita: Ha. Ha. Ha.
Děti si naopak velmi rychle zvykly, že jsem jejich parťák, průvodce, posluchač, konzultant, informační centrum a styčná osoba pro prakticky všechny životní situace. Takže mi pořád něco povídají a ukazují. Neustále něco potřebují a často mi musí okamžitě hned teď něco sdělit. A to i ve chvíli, kdy mají kolem sebe kamarády a teoreticky by si mohly úplně spokojeně hrát bez mé účasti.
A co z toho tedy plyne?
Když jsme do domácího vzdělávání vstupovaly, měly jsme o něm samozřejmě svoje představy. A přiznejme si, některé byly možná trochu přes růžové brýle.
Něco se splnilo přesně tak, jak jsme doufaly. Něco se cestou proměnilo. A některá očekávání se s realitou nepotkala ani na tom parkovišti.
Dnes máme každá svůj systém, který funguje našim dětem, našim rodinám a našemu každodennímu životu. A jsme v něm spokojené. Jen jsme se k němu nedostaly tak, jak jsme si na začátku představovaly.
A i když už víme, že realita domácího vzdělávání je mnohem méně romantická, mnohem víc organizační a rozhodně obsahuje víc vět typu „Tak už si PROSÍM vytáhni tu češtinu“, neměnily bychom.
I když…
Občas se člověk stejně zasní a říká si, jak krásně jednoduché by to celé bylo, kdyby se alespoň některá z těch našich původních naivních očekávání přece jen splnila.
A teď vy
A co vy? Jaká očekávání jste měli od domácího vzdělávání na začátku a jaká je vaše realita dnes? Co se splnilo, co vás úplně překvapilo a čemu se při zpětném pohledu už jen smějete?
Podělte se s námi o svoje očekávání vs. realitu. Jsme zvědavé, kolik našich někdejších naivních představ jsme měli společných.
