Od prvního dějství plného ideálů až po katarzi.

1. Expozice
2. Kolize
3. Krize
4. Peripetie
5. Katastrofa
6. Katarze

Jó, antičtí Řekové věděli o struktuře dramatu hodně. Ne nadarmo se používá ve filmovém a divadelním průmyslu dodnes. Ale odkud se asi tak nechali inspirovat? No kde jinde než ve světě kolem sebe. V příbězích, které se skutečně staly.

A tak úplně stejně je i můj příběh s DV plný situací, které teď retrospektivně mohu přiřadit ke kategoriím jeho struktury. Moje cesta domškoláctvím je prostě jedno velké antické drama. Nuže, bylo to takto:

Expozice ve velkém stylu

Před mnoha lety se mi narodilo dítě. Bylo malé, ale malého na něm nebylo nic. Hlas mělo veliký a výdrž dlouhou. Potřebu mazlení bezednou, potřebu spánku nulovou. Jelo vždy na tisíc procent. Nebylo žádný troškař.

Také věřilo jen mně. Strávila jsem celé měsíce na nohách a naučila jsem se dělat vše jednou rukou, protože odmítalo někde jen tak ležet.

Věřila jsem, že se to v budoucnu zlepší, ale pokroky byly pomalé a intenzita se stupňovala. Když si poprvé ve svých dvou letech hrálo pět minut samo v hromadě bláta, připadala jsem si jako na týdenní dovolené.

Bylo jedno z těch lidí, kteří perfektně vědí, co nechtějí, a neváhají nám to sdělit. A také neváhají ohlídat si své hranice, ať to stojí, co to stojí. Bylo to malé dítě s duší dospěláka a jeho frustrace ze závislosti a omezení nebrala konce.

Kolize aneb naše srážka se systémem

Přišel třetí rok a my jsme klasicky, bez většího promýšlení, domluvili soukromou školku v našem městě. Věřili jsme, že soukromá rovná se dobrá. Že soukromá rovná se učitelky, které budou umět vzbudit v dětech důvěru a budou vědět, jak vytvořit vztah, který je tak nutný pro to, aby to naše dítě chtělo do třídy vůbec vstoupit.

Věřili jsme, že soukromá rovná se adaptace. Že soukromá rovná se respekt k potřebám dítěte. Věřili jsme spoustě věcí. Proto to, co přišlo potom, pro nás bylo jako srážka se zdí.

Krize aneb tři dny a jedno rozhodnutí

A pak jsme jednou ráno naklusali do školky, přemluvili paní učitelku, že můžeme až do třídy, a sedli si trochu za roh. Ani jedna paní učitelka se nepřišla představit, ani jedna se nepřišla zeptat na jméno dítěte nebo zkusit navázat vztah a ukázat našemu dítěti, že není třeba se ničeho bát.

Seděla jsem za rohem a koukala na ostatní, zatímco moje dítě stálo za mnou vyděšené k smrti z nového prostředí a lidí.

Druhý den jsem už do třídy nesměla, tak jsem stála v šatně a říkala si, že je fajn, že moje dítě drží bagr a je zabrané ve hře. Až do momentu, kdy si muselo přestat hrát, protože se úderem osmé hodiny hračky uklízely, aby se dělalo něco, co moje dítě absolutně nezajímalo. Tušila jsem, že to bude problém.

S výmluvou, že jsem si zapomněla telefon, jsem odešla a vrátila se za třicet minut. Sotva jsem vešla do šatny, na druhé straně zdi jsem slyšela žalostný pláč vycházející odněkud z míst, kde byla díra ve zdi u trubky od topení. Díra, která spojovala nepřátelský svět uvnitř s bezpečím maminky. A moje dítě vědělo, že jedině tudy bude jeho žal vyslyšen. Trhalo mi to srdce.

Třetí den už jsme měli problém dostat dítě z domu. Prostě nechtělo jít. Bylo tak rozrušené, že jsem sáhla do zásoby vyděračských technik a slíbila odměnu. Svolilo.

Došli jsme až před budovu, aby si uvědomilo, že mu za tohle odměna fakt nestojí, a dost solidně se zaseklo. Do šatny jsem ho polodovlekla, poloodnesla, vše doprovázené hysterickým záchvatem, který se v šatně změnil v naprostý panický záchvat s bezedným, hlubokým, hlasitým žalem a agresivními kopanci.

Učitelka prohodila něco ve stylu, že mám odejít, ale já jsem prostě nemohla. Nedokázala jsem se smířit s tím, že mám moje dítě, vyděšené k smrti, opustit. Abych… co vlastně? A proč vlastně? Aby si zvyklo někde, kde z hloubi duše být nechce? Nedokázala jsem v sobě najít důvod, proč bych něco takového měla udělat.

Když jsem ředitelce oznámila, že to prostě nedáme a že odcházíme, řekla mi: „No, to jste vzdali brzo teda.“

Ale já prostě instinktivně věděla, že na sílu to s mým dítětem nepůjde. A tím jsme se školkou skončili.

Peripetie aneb dobrodružství teprve začíná

Dítě si z toho odneslo neuvěřitelný odpor ke slovu školka a byla doba, kdy jsme nemohli ani projít po chodníku kolem. Ono bylo z našeho rozhodnutí do školky nenastoupit velmi nadšené a ve mně začaly hlodat obavy ze socializace, nástupu do školy, jeho mentálního zdraví („ostatní to zvládají tak lehce, proč ne moje dítě?“) a ze všech těch věcí, které mi začalo okolí dávat najevo — útlocitná matka, dítě bude divné, dítě je potřeba zocelit… dosaďte si cokoli.

A tak jsem se vydala na cestu zkoumání vlastních pochyb a strachů. Odkud pramení, proč je mám, kdo mi je do hlavy nasadil a jak to mohu změnit. Zavedlo mě to k vývojové psychologii, psychologii traumatu, výchovným modelům doma i v zahraničí a vzdělávacím systémům.

Doma jsme vedli spoustu rozhovorů o prioritách a vlastních zkušenostech se školou, ale také vlastních schopnostech a dovednostech. A tak se nám domškoláctví nejen na předškolním stupni, ale také na základní škole, jevilo čím dál více jako reálná možnost. A s ohledem na naše dítě vlastně jako jediná reálná možnost.

Socializační aspekt jsem nejprve řešila kroužky, kde dítě nikdy nechtělo mít interakci s nikým jiným než se mnou. Zkoušela jsem se spřátelit s dalšími matkami, které měly děti stejného věku, ale další vrstevníci ho nikdy nezajímali a nehrálo si s nimi. Maximálně se mezi sebou porvaly, protože byly všechny stejně egoistické a nedozrálé.

Dva roky nato jsme zkusili jednu komunitní školko-školu, kde jsem konečně viděla, že je schopné a ochotné hrát si s dětmi, které jsou starší. A tam mi došlo, že domácí vzdělávání pro nás bude spíše o budování emocionální a sociální inteligence našeho jedince, než o faktických znalostech, které si pamatuje s nevídanou lehkostí. 

Pomalými kroky jsme se potáceli mezi lepšími a horšími dny, kdy emoce převálcovaly rozum a v nanosekundě se z radosti stal vztek. Bavili jsme se o strategiích zvládání a předcházení krizovým situacím. Ale hlavně jsem já jako rodič pracovala na sobě a učila se rozdíl mezi mými emocemi a emocemi mého dítěte, mými strachy a jeho potřebami.

Oba jsme se učili o hranicích a laskavé důslednosti. A oběma nám to někdy šlo a někdy vůbec ne.

Katastrofa aneb když se něco se*e, tak pořádně

Když bylo dítěti šest a měla mu začít škola, přišla ke mně možnost být součástí skupiny lidí, která rozjížděla projekt pro domškoláky. Budovat zázemí pro mé dítě a tímto způsobem mu dát možnost kultivovat kvalitní vztahy s dalšími dětmi jsem brala všemi deseti.

Projekt kvetl pod rukama a práce s dětmi byla neskutečně naplňující. To, čím mě obohatila za ten čas, kdy jsem v projektu byla, se nedá vyvážit zlatem.

Pro mé dítě byla ale zkušenost trochu jiná. Dny byly dlouhé. Přesycenost hluky, únava a někdy hlad ho často převálcovaly a znechutily. Dítě bylo výbušné jako nášlapná mina a přehnané reakce servírovalo na denním pořádku. Přesto jsem věděla, že má-li si někde najít kamarády a učit se, jak sám se sebou pracovat v sociální interakci, je to právě v tomto bezpečném prostředí, kde se všichni navzájem respektují takoví, jací jsou.

Dítě se v tomto posouvalo pomalu a má očekávání mu v tom vůbec nepomáhala. Někdy to po cestě domů vypadalo jako na bitevním poli. Já chtěla, aby už bylo sociálně zdatné a regulovalo své emoce s rozvahou zenového mistra, a ono prostě jen chtělo klid a mámu, která mu při každém druhém selhání ještě víc nenaloží.

Můj přístup se musel změnit a já zase trávila čas ve své hlavě a přemýšlela, proč je tak těžké přijmout mé dítě takové, jaké je. Zvlášť když mi to jde hravě u všech ostatních dětí, se kterými pracuji.

Pak přišel zlom a já začala pozorovat, že najednou jsou vyhrocené situace méně časté a integrace do skupiny dětí má zlepšující se tendenci. Za krátko lítalo s partou dětí a domů ze školy se mu nechtělo.

A v ten moment se začaly objevovat názorové neshody ve skupině dospělých, které neměly řešení. Práce už pro mě nebyla radost a já balancovala mezi chutí skončit a vydržet to kvůli svému dítěti. Byla jsem unavená, podrážděná a netrpělivá.

Představa, že mu vezmu kamarády, které si konečně po tak dlouhém čase našlo, mi trhala srdce. Potácela jsem se mezi „zachraň sebe“ a „vydrž to“, až to nakonec skončilo tak, že jsme z projektu odešli. Dítě smutné a máma zase na začátku se všemi pochybnostmi o správnosti svého rozhodnutí jít cestou domškoláctví.

Katarze aneb někdy má pro nás cesta nachystané různé zatáčky

Trvalo mi měsíc, než jsem se z toho konce oklepala. Únava a podráždění zmizely, hlava zase vířila nápady a čas spolu a doma nám prospěl neuvěřitelným způsobem.

Kamarádi, o kterých jsem si myslela, že už je neuvidíme, z projektu odešli také a naše děti spolu od té doby tráví čas častěji a kvalitněji. Jezdíme na výlety, učíme se vlastním tempem a užíváme si svobodu, kterou teprve teď plně pociťujeme. Dítě má partu úžasných kámošů, kteří se k sobě chovají s respektem a pochopením. Umí si naslouchat i vymezovat hranice a jsou neuvěřitelně zvídavé. 

Já jsem si zpracovala své obavy, konečně jej začala brát takové jaké je a hodila se do zenu.

Jsme si vědomi toho, že nám naše „katastrofa“ přinesla úžasnou „katarzi“. Že jsme zkušenější, poučenější, vyrovnanější a zase o kus dál. A jsme si zároveň vědomi toho, že každá katarze přináší i novou expozici. A cyklus tak začíná na novo.

A proč to s vámi sdílím?

Protože domškoláctví není jen o tom, jak se dítě učí. Je to také symbiotický růst dítěte a rodiče, kteří jdou společnou cestou seberozvoje. A po cestě se často ztratí a vymetou spoustu slepých uliček, než najdou příští destinaci. Všichni se v tom procesu posouvají a vztah se vyvíjí a prohlubuje. A to je pro naši rodinu ten největší přínos domácího vzdělávání.

Přeji všem mnoho zdaru na vaší cestě.

– maminka si přála zůstat v anonymitě –

---

Poznámka Edudum:

Sdílením své zkušenosti s domácím vzděláváním můžete dodat odvahu i inspiraci dalším rodinám, které jsou právě na začátku své cesty a hledají odpovědi na své otázky.

Máte chuť podělit se o svůj příběh s domškoláctvím? Budeme moc rádi, když nám napíšete na info@edudum.cz.