Lenka od začátku cítila, že její syn potřebuje jiný přístup. Zatímco okolí nabízelo dobře míněné rady, ona se učila naslouchat především jemu. Dlouho netušila, že za jeho odlišným fungováním stojí ADHD. Přesto ji intuice vedla správným směrem mnohem dříve, než přišla samotná diagnóza.
Než se pustíme do jejího příběhu, pojďme si krátce vysvětlit, co ADHD vlastně znamená.
Ve společnosti stále přetrvává představa, že ADHD je jen nálepka pro živější děti. Ve skutečnosti jde o neurovývojovou odlišnost – mozek zpracovává informace jiným způsobem než u většinové populace.
Lidé s ADHD často vnímají mnoho podnětů současně, a proto se rychleji vyčerpávají. Obtížně se soustředí na činnosti, které je nezajímají, a při přetížení mohou ztrácet kontakt i se svými základními potřebami, jako je hlad, žízeň nebo únava. Náročnější bývá také regulace emocí a schopnost odpočívat, což může vést k častějším emočním výbuchům.
Výchova neuroodlišného dítěte proto často vyžaduje více trpělivosti, porozumění a ochoty hledat cestu, která bude fungovat právě pro něj.
Říkala jsi, že ses při výchově L. řídila intuicí. Jak sis ověřila, že tě vede správným směrem?
L. byl moje druhé dítě, takže jsem už měla nějaké zkušenosti. Velkou roli ale hrála i metoda pokus–omyl. Když jako miminko hodně zvracel, odmítla jsem přijmout tvrzení lékařů i okolí, že je to normální. Začala jsem postupně vysazovat různé potraviny a sledovat, jak na ně reaguje. Nakonec se ukázalo, že mu nedělá dobře bílkovina kravského mléka, což se později potvrdilo i na alergologii.
To pro mě bylo první potvrzení, že má smysl důvěřovat vlastnímu úsudku. Jak syn rostl, učila jsem se čím dál víc vnímat jeho potřeby. Intuice nás dovedla i ke speciální terapeutické dietě GAPS*. Přestože na ni mělo okolí svůj názor, já jsem viděla, že mu prospívá.
Právě proto mě až do první třídy vůbec nenapadlo, že by mohl mít ADHD. Měla jsem pocit, že jeho potřeby dokážeme přirozeně naplňovat.
Zpětně si uvědomuji, že mě všechny tyto zkušenosti naučily jedné věci – naslouchat tomu, co mi dítě dává najevo, i když jsem někdy nerozuměla proč. Nebylo jednoduché jít jinou cestou než většina, ale vnitřně jsem cítila, že je to ta správná.
*Dieta GAPS se využívá také u některých lidí s poruchou autistického spektra. Zaměřuje se na podporu střevního mikrobiomu a někteří lidé ji využívají jako součást podpůrné péče při neurologických nebo autoimunitních obtížích.
Měla jsi někdy chvíle, kdy jsi pochybovala, že to děláš správně? Třeba když metoda pokus–omyl přinášela spíš omyly?
Asi ne. Pochybnosti samozřejmě přicházely, ale nikdy mě nezastavily. V každém omylu jsem se snažila najít něco, co mě posune dál. I špatná zkušenost je pořád zkušenost.
Často se jako omyl ostatním jevily věci, u kterých jsem jen cítila, že potřebují čas. Třeba když jsem L. nenutila do plavání nebo když jsem ho v pěti letech netrápila výslovností písmene Ř. Všechno se nakonec naučil ve chvíli, kdy na to dozrál.
Právě tyto zkušenosti mi dodaly jistotu, že naslouchat dítěti je někdy důležitější než řídit se očekáváním okolí.
Intuice tě vedla správným směrem. Kdy přišel okamžik, kdy sis synovy potřeby začala vysvětlovat neuroodlišností?
Vlastně nikdy. Sama bych na to nejspíš nepřišla. Upozornila mě až paní učitelka v první třídě, která doporučila návštěvu pedagogicko-psychologické poradny. Měla pocit, že nejde jen o poruchy učení.
Nejdřív jsem si říkala, že možná jen není na první třídu zralý. Do poradny jsme ale nakonec šli. Poruchy učení se u nás v rodině vyskytují v mužské linii, takže jsme očekávali podobný závěr i u syna.
Po vyšetření nám speciální pedagožka doporučila návštěvu klinického psychologa. Měla podezření na ADHD. Říkala, že po třiceti minutách testování byl syn úplně vyčerpaný a nedokázal pokračovat.
Na vyšetření jste tedy šli spíš kvůli doporučení školy než z vlastní iniciativy. Jak ses tehdy cítila?
Upřímně? Nechtěla jsem to.
Nezáleželo mi na tom, jestli bude mít nebo nebude mít diagnózu. A už vůbec ne na razítku na papíře. Vadila mi představa, že dítě, které nezapadá do běžné normy, musí hned dostat nálepku.
Já jsem věděla, jaký je. Věděla jsem, že se dokáže soustředit, když ho něco zajímá, a že ve škole to pro něj bude náročné. Zároveň jsem nepřikládala velkou váhu známkám, takže jsem necítila potřebu hledat diagnózu za každou cenu.
S manželem jsme se proto nejdřív rozhodli, že další vyšetření podstupovat nebudeme. Synova paní učitelka byla skvělá, dokázala s ním pracovat a vycházela mu vstříc.
Zlom přišel až ve druhé třídě. Nová učitelka ho začala vnímat jako problémového žáka a spolupráce s ní byla velmi obtížná.
Během několika měsíců se změnil i syn. Doma byl vzteklý, stačila zmínka o škole nebo domácích úkolech a propukal v pláč, třískal dveřmi a bylo vidět, že je psychicky úplně vyčerpaný.
Nejtěžší pro mě bylo, že jsem nevěděla, jak mu pomoct. Viděla jsem před sebou frustrované dítě a sama jsem byla úplně bezmocná.
Tehdy jsme si řekli, že pokud bude mít potvrzené ADHD, možná to změní přístup školy. Doufali jsme, že učitelka lépe pochopí jeho potřeby a začne s ním pracovat jinak.
K psychologovi jsme se dostali až v únoru a diagnóza se potvrdila. Jen naše představa, že se tím něco změní, byla bohužel naivní.
Diagnóza tedy nepřinesla změnu, ve kterou jste doufali. Našla jsi v ní nakonec nějaký přínos? Ať už pro L., okolí nebo pro sebe?
Paradoxně nejvíc pomohla mně.
Díky diagnóze jsem začala hledat informace o ADHD. Chtěla jsem pochopit, jak syn přemýšlí, co potřebuje a jak k němu přistupovat. Začala jsem číst knihy, absolvovala kurz a postupně skládala jednotlivé střípky dohromady.
Mnoho věcí jen potvrdilo to, co jsem už intuitivně dělala. Zároveň jsem ale získala nové nástroje a začala lépe rozumět situacím, které pro mě byly dříve těžko uchopitelné.
Více jsme doma mluvili o emocích, učili se společně zvládat krizové situace, pracovat se seberegulací a mnohem víc jsem začala využívat pozitivní motivaci místo opravování a hodnocení.
To všechno nám pomohlo.
Jen to, od čeho jsme si slibovali nejvíc, se nenaplnilo. Přístup školy se nezměnil a mně postupně docházelo, že klasická školní docházka pro našeho syna nebude tou správnou cestou.
Nakonec jste se tedy rozhodli udělat poměrně zásadní krok. Co definitivně rozhodlo o tom, že jste klasickou školní docházku vyměnili za domácí vzdělávání?
Viděla jsem, kolik energie ho stojí už jen vydržet čtyřicet pět minut sedět a soustředit se. Ze školy se vracel úplně vyčerpaný a bylo čím dál jasnější, že tempo výuky jednoduše nezvládá. Představa, že po celém dni ve škole budeme ještě doma dohánět učivo pod dalším tlakem, pro nás byla nepřijatelná.
S manželem jsme se shodli, že čas po škole má patřit odpočinku, rodině, kamarádům a vlastním zájmům, ne dalším hodinám učení. Ve chvíli, kdy jsme si tohle pojmenovali, bylo rozhodnutí přejít na domácí vzdělávání vlastně překvapivě snadné.
Jak vaše domácí vzdělávání vypadá?
Po prázdninách půjde syn do čtvrté třídy. Doteď jsme se drželi učiva svého ročníku, protože byl zapsaný v kmenové škole a dvakrát ročně skládal přezkoušení z matematiky, češtiny a angličtiny.
Po posledním přezkoušení jsem si ale uvědomila, že potřebujeme větší volnost. Syn se učí rád, nesmí ale cítit tlak. A právě ten na nás s blížícími se testy vždycky dopadal. Já jsem byla nervózní a doma to přestávalo fungovat.
Proto jsme přešli do školy, která hodnotí děti prostřednictvím portfolia. Přezkušující učitelka je zároveň speciální pedagožka, takže máme oporu v někom, kdo rozumí jak domácímu vzdělávání, tak dětem se specifickými potřebami. Věřím, že nám to umožní soustředit se víc na samotné učení než na plnění termínů.
Jak vám domácí vzdělávání funguje v praxi?
Syn dělá věci rád jen tehdy, když mu dávají smysl. Nestačí mu říct, že je něco potřeba. Potřebuje vědět proč.
Občas je proto těžké vysvětlit mu, proč má v učebnici vybarvovat slovesa modře a podstatná jména červeně. Na druhou stranu, když ho něco opravdu zaujme, učí se rychle a informace si hned zapamatuje.
Rád tvoří a staví funkční modely z kartonu, lega a různých stavebnic. Díky tomu má třeba geometrii prakticky v malíku, zatímco teoreticky ho příliš neláká.
Vedle syna vychováváš ještě dceru, jejíž potřeby jsou úplně jiné. Jak se ti daří mezi nimi hledat rovnováhu?
Není to jednoduché.
Dcera je úplně jiná osobnost než syn. Potřebuje řád, předvídatelnost a jasnou strukturu, zatímco syn nejlépe funguje ve svobodě a větší flexibilitě. Hledat mezi jejich potřebami rovnováhu je někdy opravdu vyčerpávající.
Společným cílem ale zůstává jedno – aby nám doma bylo dobře. Chci, abychom měli hezké vztahy, uměli spolu mluvit a cítili se spolu bezpečně.
To, že jsem se učila rozumět synovým potřebám, mě vlastně naučilo víc přemýšlet i o potřebách dcery. Dává je najevo jiným způsobem než on a nejsou tak zjevné, proto mi dříve více unikaly.
Směrem k synovi přirozeně směřuje hodně komunikace a někdy mám výčitky, že dostává více mé pozornosti. Umocňuje to i domácí vzdělávání, neboť spolu trávíme mnohem víc času než s dcerou, která chodí do školy.
Proto se snažím vytvářet prostor jen pro nás dvě. Občas ji vezmu ze školy a trávíme čas jen spolu. Ne proto, že by si o pozornost říkala, ale protože chci, aby věděla, že je pro mě stejně důležitá. A když cítím, že se ode mě trochu vzdaluje, snažím se jí být nablízku ještě víc.
ADHD a další neuroodlišné děti často dostávají mnohem více oprav a negativní zpětné vazby než jejich vrstevníci. Máš někdy obavu, že by se tvůj hlas mohl stát jeho vnitřním kritikem?
To je zajímavá otázka. Takhle jsem o tom vlastně nikdy nepřemýšlela.
Já to vnímám spíš opačně. Když si společně povídáme o různých situacích, nesnažím se ho hodnotit nebo kritizovat. Chci, aby jim postupně porozuměl – aby dokázal lépe chápat sebe, své emoce i chování ostatních lidí.
Doufám, že pro něj nejsem kritikem, ale oporou. Že jednou uslyší můj hlas spíš jako povzbuzení než jako výčitku.
Když se ohlédneš zpátky, je něco, co bys dnes udělala jinak?
U syna asi ne. Opravdu jsem se hodně řídila intuicí a zpětně mám pocit, že všechno, čím jsme si prošli, mělo svůj důvod.
Výčitky mám spíš vůči dceři. Byla moje první dítě, takže jsem mnohem víc spoléhala na zažité postupy a rady okolí než na vlastní úsudek. Dnes bych jí víc naslouchala a některá rozhodnutí udělala jinak.
Víra ve vlastní intuici tě se synem sladila. Měla jsi někdy pocit, že místo boje s dítětem svádíš boj s okolím? S lidmi, kteří mají potřebu hodnotit tvoje rodičovství?
Ten boj vedu vlastně pořád.
Já respektuji, že ostatní vychovávají své děti po svém. Stejně tak bych si přála, aby oni respektovali způsob, který funguje naší rodině. Postupem času se ale okruh lidí kolem nás přirozeně proměnil. Zůstali ti, kteří přemýšlejí podobně, a navzájem se podporujeme.
Nejtěžší je to někdy s těmi nejbližšími. Je bolestivé poslouchat dobře míněné rady nebo věčné: „Nebylo by lepší…?“ Vím, že za tím bývá starost. Mně by ale mnohem víc pomohlo cítit pochopení a být vyslyšena, než být hodnocena.
Co bys poradila mamince, která je frustrovaná, protože rady okolí na její dítě nefungují a místo podpory zažívá spíš nepochopení?
Nejdřív bych ji vyslechla.
Řekla bych jí, že je v pořádku dělat věci tak, jak je cítí. Že je v pořádku důvěřovat vlastní intuici. A pokud si není jistá, ať se nebojí obrátit na odborníka. Ne proto, aby jí řekl, jak má své dítě vychovávat, ale aby jí pomohl lépe se v celé situaci zorientovat.
Zároveň bych jí doporučila najít si lidi, se kterými může otevřeně sdílet své pocity. Myslím, že je načase normalizovat konverzace o emocích, terapii nebo psychologické podpoře – ať už pro rodiče, nebo pro děti.
Závěr
Po rozhovoru s Lenkou ve mně nezůstala ani tak diagnóza ADHD jako jedna důležitá myšlenka: každé dítě potřebuje být přijímáno takové, jaké je.
Některé děti potřebují více struktury, jiné více svobody. Některé se učí rychleji, jiné potřebují víc času. A některé vnímají svět intenzivněji než jejich vrstevníci.
Všechny však potřebují totéž – rodiče, kteří se nebojí naslouchat své intuici a nabízejí bezpečí a přijetí i tehdy, když jim chování jejich dětí třeba ani nedává smysl.
