„Ty jsi ale šikovný!“
„To je nádherný obrázek!“
„Jednička! No vidíš, jak ti to jde!“
Chválíme děti, protože jim chceme dát najevo, že je vidíme. Že máme radost z toho, co dokázaly. Chceme je povzbudit, dodat jim sebevědomí a chuť pokračovat. A pochvala tohle všechno skutečně umí. Jen záleží na tom, co přesně chválíme.
Pochvala má totiž potenciál, který daleko přesahuje pouhé ujištění, že namalovaný obrázek je překrásný. Je to zpráva o tom, čeho jsme si všimli, čeho si jako rodiče ceníme, co stojí za pozornost a co má smysl dělat znovu.
V tomto kontextu se z pochvaly stává opravdu zajímavý výchovný nástroj.
Nechvalme jen výsledek. Všímejme si cesty
Představte si dvě děti, které přinesou domů jedničku z matematiky.
Prvnímu řekneme: „Ty jsi tak chytrý! Jednička, paráda!“
Druhému: „Všimla jsem si, jak ses na tu písemku připravoval. I když ti ty příklady ze začátku nešly, zkoušel jsi je znovu a nakonec jsi na to přišel.“
Obě věty jsou pochvalou. Obě jsou míněné dobře. Každá ale zaměřuje pozornost dítěte někam jinam.
V prvním případě je středem pozornosti výsledek a vlastnost dítěte: dostal jsem jedničku, jsem chytrý.
Ve druhém případě si dítě spojuje pozitivní reakci rodiče s něčím, co samo ovlivnilo: s přípravou, vytrvalostí a tím, že se nevzdalo, když mu něco nešlo.
A právě v tom je podstatný rozdíl.
Pochvala jako pozitivní zpětná vazba
Děti se mimo jiné učí podle toho, jak jejich chování ovlivňuje reakce okolí. To, čemu věnujeme pozornost, má větší šanci se v budoucnu opakovat. Jestliže si budeme všímat úsilí, vytrvalosti a píle, dáváme dítěti najevo, že právě tohoto chování si ceníme.
Stejný princip může fungovat i u negativní pozornosti. Jestliže dítě zjistí, že nejsnazší způsob, jak získat pozornost rodiče, je provést nějakou lumpárnu, může takové chování začít opakovat častěji. Protože i negativní pozornost je pořád pozornost.
Právě proto je dobré přemýšlet o pochvale jako o pozitivní zpětné vazbě. Neříká dítěti jen to, že máme radost z výsledku, ale současně mu pomáhá pojmenovat, co konkrétně udělalo dobře.
„Líbilo se mi, že ses k tomu vrátil, i když tě to napoprvé naštvalo.“
„Viděla jsem, kolikrát jsi ten kotoul zkoušel, než se ti povedl.“
„Tohle pro tebe nebylo jednoduché, ale nevzdal ses.“
„Všiml sis, že je sestře smutno, a šel jsi za ní. To od tebe bylo ohleduplné.“
Taková pochvala dítěti poskytuje informaci, se kterou může pracovat.
Aha. Tohle jsem udělal. Tohle fungovalo. Tohle můžu udělat znovu.
Chvalme to, co dítě může ovlivnit
Výsledek totiž dítě nemá vždy plně pod kontrolou.
Může se perfektně připravit na písemku, a přesto udělat chybu. Může odehrát skvělý zápas, a jeho tým přesto prohraje. Může namalovat obrázek, který nevyhraje soutěž. Může se snažit, a přesto nebýt nejlepší.
Pokud je naše největší nadšení spojené především s výsledkem – jedničkou, gólem, medailí nebo vítězstvím –, dítě si snadno všimne, co u nás vyvolává nejsilnější reakci.
Výsledek.
Jenže pokud chceme vychovat dítě, které se nebojí zkoušet, učit se, dělat chyby a pokračovat, potřebujeme věnovat pozornost především tomu, co může ovlivnit bez ohledu na konečný výsledek.
Jeho úsilí.
Přípravě.
Vytrvalosti.
Sebeovládání.
Strategii, kterou zvolilo.
Ochotě požádat o pomoc.
Schopnosti poučit se z chyby.
Odvaze zkusit něco, co ještě neumí.
Právě to jsou věci, které může příště zopakovat.
„Snažil ses“ ale není kouzelná formulka
Ani pochvala úsilí by neměla být automatická.
„Nevadí, hlavně že ses snažil,“ řečené pokaždé a bez ohledu na realitu, může časem znít stejně prázdně jako „Ty jsi ale šikovný.“
Dobrá zpětná vazba je pravdivá a konkrétní. Místo obecného „Super, snažil ses!“ můžeme říct: „Tenhle úkol ti nešel a viděla jsem, že jsi chtěl skončit. Pak jsi ale zkusil jiný způsob a povedlo se ti posunout dál.“
Najednou dítě přesně ví, čeho jsme si všimli.
Nechválíme úsilí proto, abychom dítěti namluvili, že všechno bylo skvělé. Pomáháme mu všimnout si chování, které mu pomohlo posunout se dál.
A co když se výsledek nepovedl?
Možná právě tehdy je taková zpětná vazba nejcennější.
Dítě přinese trojku, přestože se opravdu učilo.
Prohraje zápas, i když trénovalo.
Něco hodinu vyrábí a nakonec se mu to rozpadne.
Právě v těchto chvílích můžeme oddělit hodnotu úsilí od výsledku.
„Vím, že tě ta trojka mrzí. Zároveň jsem viděla, kolik času jsi přípravě věnoval. Pojďme se podívat, co ti tentokrát nefungovalo a co můžeš příště zkusit jinak.“
To není plané utěšování. Je to zpráva, že výsledek je informace, ne rozsudek. Můžeme zjistit, co fungovalo, co nefungovalo a co příště uděláme jinak.
Pochvala nemusí hodnotit dítě. Může mu nastavit zrcadlo
Nemusíme tedy přemýšlet nad tím, zda děti chválit, nebo nechválit. My jsme rozhodně pro chválení. Důležité ale je položit si otázku: Čeho si svou pochvalou všímám?
Když řekneme „jsi chytrý“, hodnotíme dítě.
Když řekneme „zkoušel jsi různé způsoby, dokud jsi nepřišel na ten, který fungoval“, popisujeme jeho chování.
A dítě dostává něco hodnotnějšího, než jen nálepku – dostává návod.
Postupně poznává, že když něco neumí, může se to naučit. Když udělá chybu, může ji opravit. Když první cesta nefunguje, může hledat jinou. A když mu na něčem záleží, někdy je potřeba u toho vydržet.
Všímejme si toho, co chceme vidět častěji
Možná jste někdy slyšeli, že děti se nemají příliš chválit, aby si o sobě nezačaly moc myslet. My v Edudum to vidíme jinak. Děti podle nás nepotřebují méně pochval. Potřebují pochvalu, která jim něco říká. Takovou, která není jen hodnocením výsledku a nálepkou, ale pomáhá jim všimnout si vlastního úsilí, rozhodnutí a pokroku.
A jak takovou pochvalu správně uchopit? Zeptejte se sami sebe:
Jaké chování bych chtěl u svého dítěte vidět znovu?
- Že to nevzdá při první překážce?
- Že hledá jiné řešení?
- Že se dokáže soustředit?
- Že pomůže druhému?
- Že se snaží, i když je to pro něj těžké?
- Že přizná chybu a pokusí se ji napravit?
Pak právě tomu věnujme svou pozornost. Pojmenujme to. Oceňme to. Ukažme dítěti, že jsme si toho všimli.
Dobře zvolená pochvala není jen odměnou za něco, co se právě stalo. Je to jemná nápověda pro to, co dítě může příště zkusit udělat znovu.
A je na nás rodičích, čeho si budeme všímat a co budeme posilovat. Někdy právě pár správně zvolených slov stačí k tomu, aby dítěti začala růst křídla.
