Počkej, až přijde táta …

Rodičovské výhružky, které zná každá generace

Existují věty, které spojují celé generace rodičů. Nemusíme je mít rádi, nemusíme je používat, ale většina z nás je bezpečně pozná už po prvních třech slovech.

„Počkej, až přijde táta…“

„Dojdu si pro vařečku…“

„Počítám do tří…“

Naši rodiče je slýchali od svých rodičů a my od těch svých. Byly součástí výchovného folklóru, který se dědil stejně spolehlivě jako rodinné recepty.

A vlastně se tomu ani není co divit.

Když se vychovávali malí sparťanští válečníci

Generace před námi vychovávaly děti pro svět, který byl jiný. Hodnotila se poslušnost, disciplína, schopnost vydržet, přizpůsobit se a moc se neptat.

Když to trochu přeženu, byl to systém vhodný pro výchovu malých sparťanských válečníků. Kdo měl silnější nervy a uměl držet krok, ten obstál.

Jenže dnes chceme po dětech něco trochu jiného.

Přejeme si, aby uměly přemýšlet, rozhodovat se, komunikovat, rozpoznávat své emoce a nést za sebe odpovědnost. A tak se snažíme hledat nové cesty.

Jenže ty věty v nás pořád bydlí

Je tu ale jeden problém.

Ty staré věty v nás pořád žijí.

Můžeme mít přečtené knihy o respektující komunikaci. Můžeme mít za sebou semináře, podcasty i kurzy. Můžeme přesně vědět, jak bychom chtěli reagovat.

A pak přijde den, kdy je dítě vzhůru od pěti ráno, sourozenci se hádají, pes sežral ponožku, oběd se připaluje a někde v hlubinách našeho mozku se začne probouzet pradávný rodový hlas:

„Jestli nepřestaneš, tak…!“

Přepsat věty, které jsme slýchali celé dětství, není vůbec snadné.

A ano, přiznávám bez mučení – občas nemáme k nějaké té výhružce vůbec daleko. Občas nám ujede. Občas se přistihneme, že nám z pusy vyletí něco, co jsme slýchali celé dětství.

Malý experiment s velkým překvapením

Právě proto jsme si udělali malý pokus.

Dali jsme dětem první poloviny klasických rodičovských výhružek a nechali je doplnit pokračování.

Výsledky ukázaly, že děti žijí zjevně v úplně jiném vesmíru než generace, které tyto věty vymyslely.

A upřímně? Jsme za to rádi.

Když vařečka slouží k vaření

Třeba:

„Dojdu si pro vařečku a…“

My víme, že tady měl přijít dramatický moment.

Děti ale vědí, že:

uvařím jídlo
zamíchám těsto
budu vařit
začnu smažit

Upřímně? Přesně k tomu vařečka slouží.

Táta jako spoluhráč, ne postrach

Nebo klasika:

„Počkej, až přijde táta domů…“

Mnozí z nás už při té větě cítili lehké sevření žaludku.

Ale naše děti očekávají:

a zahraju si s ním videohru
tak si půjdeme číst
z práce
tak dodělá bazén

Je super, že pro ně není táta postrach.

A k čemu vlastně slouží řemen?

Podobně dopadla i legenda všech legend:

„Dojdu si pro řemen…“

A děti bez zaváhání doplnily:

tak si ho dám na kalhoty
a dám si ho do džínů

Ano.

Přesně tak.

Řemen je totiž od toho, aby držel kalhoty.

Dokud bydlíš pod mou střechou…

Když jsme se dostali k další klasice:

„Dokud bydlíš pod mou střechou…“

odpověď zněla:

tak nezmokneš
tak si budeš uklízet
tak budeš hodnej

A musíme upřímně uznat, že první odpověď je technicky naprosto správně, a že ty další dvě jsou jasným důkazem, že nám tato věta už kdysi ujela.

Děti slyší něco úplně jiného

Na celé věci je krásné, že děti ještě neslyší hrozby tam, kde je slyšíme my. Neznají historický význam těch vět. Berou slova doslova.

Logicky.

Někdy až odzbrojujícím způsobem.

A teď jste na řadě vy

Zkuste si podobný experiment také. Ukáže vám, které věty posíláme dál a které necháme zahynout po přeslici.

Níže najdete celý seznam vět a odpovědí našich dětských hlaviček.

A pak nám dejte vědět do komentářů:

Která odpověď vás pobavila nejvíc? A jak dopadly vaše děti?

Když jsem tě na svět přivedla, tak …

jsi přišla domů a lehla sis do postele
jsem tě chovala

Dojdu si pro vařečku a …

uvařím jídlo
zamíchám těsto
budu vařit
začnu smažit