Mají děti na domácím vzdělávání vůbec prázdniny? Kdy jim končí škola, když do žádné každé ráno nechodí? A těší se v září zpátky do školy, když vlastně z žádné neodešly? Zeptali jsme se přímo domškoláků. A ukázalo se, že nejspolehlivějšími ukazateli školního roku nejsou kalendář ani vysvědčení, ale bazén, papučky a možnost stavět opevnění z nábytku.
Když dítě chodí do školy, je to celkem jednoduché. Přijde vysvědčení, dveře školy se zavřou a začínají prázdniny. Na konci srpna rodiče zjistí, že přezůvky jsou malé, penál záhadně neobsahuje jedinou použitelnou tužku, a je jasné, že se blíží nový školní rok.
Ale jak to mají domškoláci?
„Domškoláci prázdniny mají. Školní věci jsme ukončili přezkoušením a pak jsme už nic školního nemuseli dělat. Ale učit se můžeme kdykoliv – na výletech, když nás něco zajímá a tak.“
„Prázdniny pro mě hlavně znamenají období, kdy můžu být v bazénu celý den.“
Takže prázdniny existují. Jen hranice mezi školou a neškolou může být trochu pružnější. A pokud můžeš být celý den v bazénu, jsou prázdniny.
Těšíš se do školy? Ano!
Konec srpna obvykle nebývá obdobím, kdy by děti nadšeně odpočítávaly poslední hodiny do chvíle, kdy budou moci otevřít pracovní sešit.
Jenže naše malá anketa přinesla několik podezřele nadšených odpovědí:
„Já se těším na první školní den, na učení, na dělání školních věcí. Nevnímám to jako něco hrozného, moc se těším na školu.“
Dobře. Ale tím to nekončí:
„Já se těším, že konečně začne škola, abych mohl dělat ty učebnice.“
Aby mohl dělat TY učebnice.
Tuto větu doporučujeme rodičům vytisknout, zalaminovat a ve vhodnou chvíli ukázat dítěti ležícímu bezvládně nad třetím příkladem z matematiky.
Ano, někde skutečně existuje dítě, které čeká na začátek školního roku, protože už by konečně chtělo dělat učebnice.
Škola začala. Vytáhněte papučky.
Pro dalšího domškoláka se začátek a konec školního roku neřídí ani tak datem jako jedním velmi praktickým ukazatelem:
„Domškoláci mají prázdniny – konec školního roku se pozná tak, že už nechodíme do klubu. To, že škola začala, poznáme tak, že do něj zase chodíme.“
Jednoduché a funkční.
Klub není = prázdniny.
Klub je = škola.
A proč se těšit zpátky?
„Moc se na to těším, líbí se mi tam, mám tam kamarády, moje papučky a deníček s pudlíkem.“
Kamarádi. Papučky. Deníček s pudlíkem. Někdy člověk ke štěstí opravdu nepotřebuje mnoho.
A pak je tu druhý názor
Abychom ovšem nevytvořili mylný dojem, že domškoláci poslední srpnový týden nedočkavě stojí u polic s učebnicemi a vyhlížejí první září, máme tu i hlas klasického dětského pragmatismu:
„Na školní rok se vůbec netěším, musím se učit. O prázdninách si můžu dělat, co chci, a to je skvělý.“
Konečně to zní trochu povědomě. Jenže ani prázdniny nejsou vždy úplně bez chybičky:
„I když tyto prázdniny jsem se musel učit, protože se mi do toho na jaře nechtělo a musel jsem to někdy dohnat.“
Velmi stručná lekce o následcích prokrastinace. A nejen pro děti.
A pak přichází poslední a možná nejsilnější argument proti začátku školního roku:
„V klubu jsou furt nějaký pravidla a nemůžu dělat to, co mám rád, třeba stavět opevnění z nábytku.“
Těžko se s tím polemizuje.
Tak mají domškoláci prázdniny?
Podle všeho ano. Jen možná nejsou oddělené od školního roku tak ostrou čárou.
Někdo je pozná podle toho, že má za sebou přezkoušení. Jiný podle toho, že se přestane chodit do klubu. Pro někoho znamenají možnost strávit celý den v bazénu. A pro dalšího především svobodu dělat si, co chce – včetně budování nábytkových fortifikací.
A stejně různorodý je i návrat ke škole.
Někdo se nemůže dočkat učebnic. Někdo kamarádů. Někdo svých papuček. A někdo se netěší vůbec.
Což je možná ta nejlepší odpověď na otázku, jestli se prázdniny domškoláků liší od prázdnin ostatních dětí.
Ani moc ne. Jen málokteré školní dítě se 1. září vrací do školy hlavně kvůli deníčku s pudlíkem.
