Nevím, jak je to ve vaší bublině, ale v té mojí připomíná rodinná oslava pro mnoho domškoláckých rodin 9. kruh Dantova pekla. Každé dítě, které se odchýlí od normy o víc než dva milimetry, spustí lavinu významných pohledů, povytažených obočí a nesouhlasného mlaskání.
Není divu, že se někteří rodiče na rodinné sleziny chystají asi stejně nadšeně jako na preventivní kolonoskopii. Jiní pro jistotu nejezdí vůbec.
Já jsem ale zvolila jinou strategii: beru každou rodinnou oslavu jako beta test svých programovacích schopností.
Rodina jako sociologický experiment
Moji příbuzní jsou totiž vlastně fajn. Naši babi s dědou vyprodukovali rod, který dnes čítá zhruba čtyřicet zdravých jedinců. A tihle lidé se alespoň jednou ročně sejdou dobrovolně, což je samo o sobě antropologický úkaz hodný výzkumu.
Každé babiččino vnouče už si mezitím stihlo pořídit minimálně dvě vlastní děti. A jak všichni víme, s počtem lidských mláďat exponenciálně roste také počet teorií o tom, jak je správně vychovávat.
Domácí vzdělávání je navíc v našich končinách stále často spojováno s představou rodiny, která peče vlastní müsli, odmítá elektřinu a děti pojmenovala Ledový vánek a Mechové jezírko. Předsudky vůči mým dětem tak byly vytesány do kamene dávno předtím, než si kdokoli všiml, že umí normálně mluvit.
A jak známo, co je jednou vytesáno do kamene, to nepřepíšete. Můžete maximálně zkusit vydat novou verzi softwaru a doufat, že si někdo stáhne aktualizaci.
Příprava na testování
A tak jsem, prosta očekávání, nasedla do auta a vyrazila vystavit své naprogramované mládě tomu nejpřísnějšímu testu: kritickému oku příbuzných.
Sledovala jsem ho v interakci s jinými dětmi, s babičkami, tetičkami i vzdálenými příbuznými, kteří se objevují jen jednou ročně, ale zato mají velmi jasný názor na správný vývoj dítěte. Z povzdálí jsem se snažila odhadnout jeho mentální pohodu, tlak, teplotu procesoru a případně i rosný bod.
Viděla jsem ho komunikovat své hranice, překračovat hranice jiných, reagovat na nečekané situace, řešit konflikty, vyjednávat podmínky spolupráce a občas se také pokusit vypnout systém násilným odpojením od sítě. Zkrátka běžný provoz.
Sběr dat v terénu
Sbírala jsem data jako ostražitý jestřáb, zatímco kolem mě plynul známý soundtrack rodinných oslav.
Dozvěděla jsem se například, že je divné si celý den hrát, že děti potřebují kolektiv, že škola naučí životu a že by integraci do školy možná pomohla terapie. Nevím komu přesně, ale pomohla by.
Když jsem svou mentální energii přesměrovala na pozorování testovaného vzorku, proměnily se kritické komentáře v šum na pozadí. Protože podstatné bylo sledovat data. Jak si vede dítě. Jak se cítí. Jak funguje ve skupině. Jak zvládá věci, které mu život přihodí pod nohy bez předchozího upozornění.
A víte, co je na datech krásné? Že jsou jen informacemi, ne hodnotící tabulkou.
Výsledky testu
Na konci dne jsem tak neodjížděla s pocitem, že jsem obhájila domácí vzdělávání před rodinnou porotou. Neobhájila. Rodinná porota totiž žádné důkazy nepřijímá a rozsudek má často sepsaný dávno před zahájením jednání.
Odjížděla jsem s něčím užitečnějším. S novou sadou dat o svém dítěti.
A to je jediný report, který mě při aktualizaci systému skutečně zajímá.
Když jsem přijela domů, měla jsem v hlavě hotový protokol z testování. Seznam drobných bugů, několik nečekaných funkcí a pár oblastí, které by si zasloužily další vývoj.
Debugging proces mohl začít.
Ne proto, že by test dopadl špatně. Naopak. Každý složitější systém občas spadne, zamrzne nebo vyhodí nečekanou hlášku. Smyslem testování není dokázat, že je všechno perfektní. Smyslem je zjistit, co se skutečně děje, když systém pustíte do reálného provozu.
A rodinná oslava je, ať chceme nebo ne, velmi reálný provoz.
Bonusový tip pro přežití
Bojíte-li se rodinných oslav, zkuste tuhle strategii také.
I kdybyste nakonec celý report vyhodili do koše, alespoň se místo počítání nesouhlasných pohledů zabavíte pozorováním svého testovaného vzorku.
A to je zpravidla mnohem zajímavější program.
