Jednou jsem si dovolila neupéct narozeninový dort… a nic se nestalo.
Poslední dobou nad jednou věcí přemýšlím čím dál častěji.
Mám pocit, že být dnes rodičem je vlastně mnohem těžší než před deseti nebo dvaceti lety. Ne proto, že by děti byly jiné. Ale protože kolem nás nikdy nebylo tolik informací o tom, jak bychom je měli vychovávat.
Stačí ráno otevřít telefon. Během pěti minut zjistím, že bych měla dětem víc číst, míň pouštět pohádky, vařit zdravěji, podporovat samostatnost, správně nastavovat hranice, rozvíjet emoce, budovat odolnost… a mezi tím vším si samozřejmě najít čas sama na sebe.
Nevím, jak vy, ale já už bývám unavená dřív, než dopiju ranní kávu.
Přitom většina těch rad je sama o sobě dobrá. Sama se ráda učím nové věci. Jenže množství informací, které se ke mně každý den dostává, je někdy až přehlcující. Kdybych je všechny poskládala vedle sebe, vznikla by pořádně tlustá příručka s názvem Jak být perfektní máma. A podle online světa by měla zvládat úplně všechno.
Přesně tomu jsem dlouho věřila i já.
Když jsem si myslela, že dobrá máma zvládne všechno
Měla jsem pocit, že správná máma přece upeče narozeninový dort. Když už peče dort, zvládne i domácí chleba. A když už peče chleba, byla by škoda neupéct v neděli ještě buchtu.
Doma by mělo být uklizeno, děti by měly jíst zdravě, mít připravené aktivity a já bych u toho měla být usměvavá, klidná, stoprocentně napojená na děti a každou krizovou situaci vyřešit podle nejnovějších poznatků psychologie.
Dnes se tomu trochu směju. Ne proto, že by na tom bylo něco špatného. Mám ráda vůni čerstvě upečeného chleba i domácí dorty. Jen jsem si časem uvědomila jednu důležitou věc.
Spoustu těch věcí jsem nedělala proto, že bych je opravdu dělat chtěla. Dělala jsem je proto, že jsem měla pocit, že takhle vypadá dobrá máma.
A to je velký rozdíl.
„Nejtěžší na rodičovství pro mě nebylo naučit se dělat věci správně. Nejtěžší bylo dovolit si některé z nich občas nedělat vůbec.“
Nejhorší na tom ale nebylo pečení ani uklízení.
Nejhorší bylo, že jsem v tom všem přestala poslouchat sama sebe. Pořád jsem poslouchala, co bych ještě měla udělat, co bych měla změnit a co dělám špatně. Až jsem zapomněla poslouchat jediného člověka, který se mnou tráví každou minutu každého dne – sebe.
Kdy jste byli naposledy opravdu v tichu?
Možná to znáte. Konečně si na chvíli sednete. Řeknete si, že si odpočinete. Jenže místo toho vezmete do ruky telefon.
Přečtete další článek. Poslechnete další podcast. Uložíte si další inspiraci. A ani si nevšimnete, že už strašně dlouho nejste v tichu. A teď nemyslím ticho, kdy z vedlejšího pokoje hraje pohádka a pračka právě doprala třetí várku prádla.
Myslím opravdové ticho. Bez mobilu. Bez rádia. Bez podcastu. Bez toho neustálého hlasu, který šeptá: „Ještě tohle bys měla zvládnout.“
Právě v jednom takovém tichu jsem si uvědomila, že já přece nemusím umět všechno. A proč bych vlastně měla? Co by pak dělali ostatní?
Jednou jsem si dovolila neupéct dort
Najednou jsem si dovolila přestat být nejlepší úplně ve všem.
Dort občas upeču a občas ho objednám. Někdy upeču chleba a někdy koupím obyčejný tousťák.
A víte co?
Ještě se nestalo, že by děti při narozeninové oslavě zkoumaly, jestli je korpus domácí.
„Děti si většinou nepamatují, jestli byl dort domácí. Pamatují si, jestli jsme se u něj společně smáli.“
Obyčejný rohlík taky žádné drama nezapříčinil, i když alarm mého vnitřního sabotéra jel na plné obrátky: „Jsi se zbláznila? Tohle přece dobrá máma nedělá. Ten dort není domácí. Ten rohlík není celozrnný. To dítě po něm určitě zkolabuje.“
Dnes už jsem v takové fázi svého malého perfekcionalistického detoxu, že přemýšlím nad tím, že si jednou za čas nechám pomoct s úklidem.
Ne proto, že bych byla líná. Ale proto, že si uvědomuji, že můj čas má větší hodnotu. Raději ho věnuji lidem, které mám ráda – dětem, sobě nebo třeba tomu, že si v tichu vypiju ještě teplou kávu.
I to je někdy malý zázrak.
Když přestaneme řešit, co bychom měli
Čím méně jsem poslouchala svého vnitřního sabotéra, tím víc jsem začala poslouchat sebe.
A pak jsem si všimla něčeho, co mi předtím úplně unikalo.
Když přestanu koukat na to, co bych měla, a začnu vidět to, co mám, vidím spokojené dítě s koleny od bláta. Dítě, které drží spáleného buřta utopeného v kečupu a obyčejný rohlík. Vidím smích, pohodu a domov.
Ne děti, které čekají na nejnovější smyslovou aktivitu, kváskový chleba nebo dokonale uklizenou koupelnu.
Je jim dobře.
Moje děti po mně vlastně nikdy nechtěly dokonalost. Tu jsem po sobě chtěla jen já. Moje děti chtějí opravdovost.
Mámu, která s nimi žije v přítomnosti.
Možná už teď jste dost dobří
„Možná nejsme unavení z rodičovství. Možná jsme unavení z představy, že musíme být dokonalí rodiče.“
Je skvělé hledat nové cesty a snažit se být pro své dítě tím nejlepším rodičem.
Jen si myslím, že všeho je potřeba s mírou.
Už jen tím, že přemýšlíme o výchově a dětských potřebách, děláme pro své děti mnohem víc, než si často připouštíme.
Takže pokud jste dnes:
- zvládli jen obyčejnou procházku,
- nesplnili všechny nutriční tabulky,
- přešvihli screen time,
- nebo jen překryli páchnoucí záchod voňavkou,
je to úplně v pořádku.
Protože být dobrým rodičem podle mě neznamená zvládnout úplně všechno.
Znamená vytvořit domov, ve kterém je nám spolu dobře. Domov, kde se občas připálí buřt, koupí dort místo domácího a z drobků pod stolem by se najedl celý kurník. Ale taky domov, kde se smějeme, povídáme si a kde děti vědí, že jsou milované. A myslím, že právě na to ve všem tom shonu občas zapomínáme.
Tak si dnes zkuste dát jeden malý dárek. Ne další úkol. Ne další článek.
Jen se na chvíli zastavte.
Nadechněte se a rozhlédněte se kolem sebe.
Možná zjistíte, že vaše děti právě teď vůbec nepotřebují dokonalejší mámu. Možná jim úplně stačí ta, kterou už dávno mají.
