Aneb jak připravit Mohameda na jeho vlastní horu
Troufám si tvrdit, že skoro každému rodiči záleží na jeho dětech, jejich budoucnosti a na tom, aby se jim v životě dařilo. Z této starosti vznikla spousta výchovných směrů, vzdělávacích přístupů a filozofií. A samozřejmě také docela slušný byznys se vzděláváním a rodičovským strachem, že něco zanedbáme.
Pro nás domškoláky má ale tohle téma ještě další rozměr.
Zatímco většina dětí chodí do školy, kde někdo určuje, co se mají naučit, kdy a jakým tempem, my se často pohybujeme mezi dvěma zdánlivě protichůdnými přesvědčeními.
Na jedné straně věříme, že děti mají přirozenou touhu poznávat svět a že učení nemusí být řízené zvenčí. Na straně druhé nechceme, aby jim jednou chyběly znalosti a dovednosti, které budou potřebovat k tomu, aby mohly jít za svými sny. Aby je jejich nevědomost neomezovala v možnostech, které budou mít.
A tak si klademe otázku: Jak děti naučit, že i obrovská hora vědomostí se dá zdolat, když se na ni člověk připraví a postupuje krok za krokem?
Protože co si budeme povídat, jen málokdo zvládne vylézt na vysokou horu bez přípravy a na jeden zátah.
Učení je dovednost. A zatraceně užitečná.
Učení je do určité míry dovednost jako každá jiná. Podobně jako jízda na bruslích, plavání nebo zavazování tkaniček se v něm můžeme postupně zlepšovat.
A stejně jako se dítě nenaučí jezdit na kole tím, že mu kolo postavíme před dům a řekneme „až budeš chtít, tak jezdi“, nemusí se samo od sebe naučit ani to, jak přistupovat k náročným úkolům, plánovat si práci nebo překonávat překážky.
Samozřejmě, některé děti na kolo sednou a prostě jedou. Jiné potřebují, abychom je chvíli drželi za sedlo, běželi vedle nich a povzbuzovali je. A některé se nejdřív potřebují naučit držet rovnováhu na odrážedle.
S učením je to podobné.
Učit se totiž neznamená jen získávat nové informace. Znamená to také trénovat soustředění, trpělivost, vytrvalost, samostatnost, kritické myšlení, sebereflexi, schopnost plánovat, pracovat s chybou a zvládat frustraci.
Znamená to učit se rozpoznat, kdy něčemu nerozumím, co mi pomáhá a kdy potřebuji požádat o pomoc. A také zjistit, že něco, co mi dnes připadá nemožné, může být za pár týdnů docela snadné.
To všechno jsou schopnosti, které se dají rozvíjet. A které se nám budou hodit mnohem déle než znalost konkrétního vzorečku nebo historického letopočtu.
Když jsme my byli malí, velkou část odpovědnosti za organizaci našeho učení nesla škola. Někdo nám připravoval úkoly, určoval směr a ukazoval, co všechno můžeme umět a vědět. Učili jsme se soustředit, plánovat, překonávat překážky, pracovat s chybou i frustrací, být trpěliví a vytrvalí. Zažívali jsme neúspěchy, ale také radost z pokroku a z toho, že jsme zvládli něco, co nám ještě nedávno připadalo těžké.
Nechci tu otevírat diskuzi o školství. Jsem si dobře vědoma toho, že ne všechny školní metody vyhovují každému dítěti a že školní praxe má i své stinné stránky. Nic to ale nemění na tom, že škola vedle předávání znalostí také vytváří příležitosti k rozvíjení schopnosti učit se. A právě tuto její roli bychom neměli přehlížet.
Pokud ale naše děti do školy nechodí, kdo jim pomůže tyto schopnosti rozvíjet? A hlavně – kdo je naučí převzít za vlastní učení odpovědnost?
Svoboda, vedení a všechno mezi tím
Tady se mezi domškoláky často začínají rozcházet názory.
Na jedné straně stojí rodiče, kteří důvěřují přirozenému učení a věří, že dítě se nejlépe rozvíjí tehdy, když může následovat své vlastní zájmy a potřeby.
Na druhé straně jsou rodiče, kteří považují za důležité děti aktivně seznamovat i s věcmi, které by samy nevyhledaly. Vezmou je do galerie, přestože je umění zrovna nezajímá. Nabídnou jim knížku o tématu, o kterém nikdy neslyšely. Nebo si s nimi sednou nad matematikou, přestože by si dítě v tu chvíli raději hrálo.
Ve skutečnosti to ale nemusí být dva nesmiřitelné tábory.
Dítě se může učit svobodně, a přitom potřebovat vedení. Může mít vlastní zájmy, a přitom těžit z toho, že mu někdo otevře dveře do světa, o jehož existenci dosud nemělo tušení.
Svoboda v učení totiž nemusí znamenat, že dítě necháme na všechno samotné.
A stejně tak vedení nemusí znamenat, že mu vezmeme možnost rozhodovat.
Pro mě je důležité něco jiného: Aby se dítě postupně naučilo řídit své vlastní učení. Aby jednou nepotřebovalo nikoho, kdo mu bude říkat, co má dělat, kdy začít a jak pokračovat. Jenže k takové samostatnosti vede cesta. A tu cestu mu můžeme pomoci projít.
A teď přichází Mohamed
Všichni známe rčení, že když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře.
Tak si představte, že před vámi stojí Mount Everest. Obrovská hora. Vrchol schovaný v mracích. A vy se na něj chcete dostat.
Nikdo vás ale nenaučil, jak se na takový výstup připravit. Nevíte, jak plánovat trasu, jaké vybavení budete potřebovat, jak pracovat s únavou, jak rozložit síly ani jak poznat, kdy je potřeba zastavit.
Jasně, už jste někdy byli na horách. Sami jste vylezli na kopec za domem, rodiče vás vzali do Tater a možná jste zvládli i Rysy. A docela vás to bavilo.
Jenže teď stojíte pod Everestem.
Díváte se nahoru a vůbec netušíte, kde začít. Celá ta hora vám připadá nepřekonatelná.
Co uděláte?
Možná to zkusíte. Možná se vydáte kousek nahoru. Ale je dost možné, že se nakonec otočíte a půjdete domů. Ne proto, že jste líní nebo neschopní. Ale protože nemáte zkušenosti, dovednosti ani plán, o který byste se mohli opřít.
A pak vedle vás stojí Mohamed.
Mohamed měl někoho, kdo s ním odmala chodil po horách.
Nejdřív ho držel za ruku na malém kopci. Pak spolu začali chodit na delší výlety. Naučil ho číst mapu, připravit si batoh, rozložit síly a poznat, kdy je potřeba odpočívat.
Ukázal mu, jaké to je zmoknout, být unavený, mít chuť to vzdát. Ale také jaký je to pocit, když člověk překoná něco, o čem si ještě ráno myslel, že to nezvládne.
Někdy vybíral trasu dospělý. Jindy nechal rozhodovat Mohameda. Nejdřív mu pomáhal s každým krokem, později už jen radil, když bylo potřeba.
A postupně se role měnily.
Mohamed začal sám plánovat výlety. Vybíral si cíle, zjišťoval, co k nim potřebuje, a učil se odhadovat vlastní síly. Někdy udělal chybu. Někdy zvolil špatnou cestu. Někdy se musel vrátit a začít znovu. Ale s každou další zkušeností byl samostatnější.
Až jednoho dne stál pod Everestem.
Díval se na stejnou horu jako vy. Možná měl stejný respekt a stejné obavy. Ale věděl něco, co vy ne.
Věděl, jak se připravit. Věděl, že nemusí zvládnout celou horu najednou. Že si může cestu rozdělit na menší úseky, požádat zkušenějšího člověka o radu, změnit plán, odpočinout si nebo se včas vrátit.
A hlavně věděl, že už v životě zvládl spoustu věcí, které mu zpočátku připadaly nemožné.
Možná na Everest vystoupí. Možná zjistí, že na něj ještě není připravený. A možná se nakonec rozhodne, že ho vlastně zdolat nechce.
Ale bude to jeho rozhodnutí.
Rozdíl mezi vámi a Mohamedem není v tom, že by se Mohamed narodil odvážnější, chytřejší nebo schopnější. Rozdíl je v tom, že měl příležitost postupně získávat dovednosti, které mu umožňují rozhodovat o vlastní cestě.
A přesně to bych chtěla dát svým dětem.
Chci, aby moje děti byly jako Mohamed
Když jsou děti malé, jejich přirozená zvídavost je neuvěřitelná.
Zkoumají, experimentují, ptají se, napodobují nás. Učí se chodit, mluvit, stavět, kreslit, vyjednávat, vymýšlet. A většinou k tomu nepotřebují žádný rozvrh ani učebnici.
Vlastně jsou skoro všichni předškoláci tak trochu unschooleři.
Jenže postupem času se jejich svět stává známějším. Některé děti si samy nacházejí nové výzvy, jiné ale potřebují, aby jim někdo ukázal další možnosti. Protože jak si má dítě vybrat něco, o čem vůbec neví, že existuje?
U svého syna jsem si toho začala všímat kolem jeho pěti let.
Celé dny si hrál s dřevěnými kostkami, stavěl pevnosti a následně je bořil armádou vojáčků. A takhle to pokračovalo snad půl roku.
Možná se při tom učil spoustu věcí, které jsem neviděla. Ale já jsem měla pocit, že se točíme v kruhu. A také jsem u něj začala pozorovat určitou nespokojenost. Chtěla jsem mu ukázat, že existují i jiné světy, jiné výzvy a jiné druhy radosti.
A tak jsem mu koupila učebnice a začali jsme spolu objevovat písmenka a počítání.
Nešlo mi o to, aby uměl číst nebo sčítat.
Chtěla jsem, aby zažil ten úžasný pocit, kdy něco nejdřív nejde, člověk tomu nerozumí, trochu se vzteká, několikrát to zkusí – a pak mu to najednou docvakne.
Aby poznal, že námaha nemusí být nepřítel. Že frustrace nemusí znamenat konec. A že překonání obtížné věci přináší úplně jiný druh uspokojení než činnost, kterou už dávno ovládá.
Samozřejmě to nebylo vždycky jednoduché.
Učit ho pracovat s frustrací byla často mnohem větší škola pro mě než pro něj. Musela jsem se učit rozpoznat, kdy ho povzbudit, kdy mu pomoci, kdy ubrat a kdy už prostě nechat matematiku matematikou a jít ven.
Protože mezi přiměřenou výzvou a zbytečným tlakem je někdy zatraceně tenká hranice. Ale postupně jsem viděla změnu. Nejen v tom, co uměl, ale hlavně v tom, jak přistupoval k věcem, které mu nešly.
Dnes už mnohem lépe chápe, že některé cíle vyžadují čas, úsilí a opakování. Že nemusí všechno umět hned. A že někdy je cesta k něčemu, co opravdu chce, pořádný vopruz.
Nejdřív držíme za sedlo. Pak pustíme.
A tady se konečně dostávám k tomu, co považuji za jednu z nejdůležitějších rolí rodiče v domácím vzdělávání.
Naším úkolem není jen děti vzdělávat. Naším úkolem je naučit je, jak se vzdělávat samy.
A to podle mě nejde tak, že na ně jednoho dne přeneseme veškerou odpovědnost a budeme čekat, co se stane.
Stejně jako po tříletém dítěti nechceme, aby si samo hlídalo čištění zubů, nemusíme po šestiletém chtít, aby dokázalo plánovat své vzdělávání, dlouhodobě pracovat na cílech a vyhodnocovat vlastní pokrok – to jsou dovednosti, které se teprve učí.
Na začátku proto neseme většinu odpovědnosti my.
My vytváříme prostředí. My nabízíme příležitosti. My pomáháme vybírat přiměřené výzvy, rozdělovat velké úkoly na menší a hledat způsoby, jak překonávat překážky.
Neznamená to, že dítě nemá žádné slovo. Naopak. Už od začátku ho můžeme zapojovat do rozhodování, naslouchat jeho zájmům a respektovat jeho tempo. Ale nemůžeme po něm chtít odpovědnost, na kterou ještě nemá potřebné zkušenosti.
Postupně mu proto předáváme víc a víc prostoru.
Nejdřív společně rozhodujeme, co se budeme učit. Později si dítě vybírá z několika možností. Pak si samo plánuje část dne, určuje si menší cíle a učí se vyhodnocovat, co se mu podařilo.
A časem už nepotřebuje, abychom mu připomínali každý krok, protože jsme ho naučili, jak to dělat bez nás. To je pro mě skutečný smysl postupného předávání odpovědnosti.
Nedáváme dětem samostatnost tím, že je necháme samotné. Pomáháme jim k ní dorůst.
Každý má svou vlastní horu
Nechci, aby moje děti uměly jen splnit seznam požadavků, které na ně klade škola nebo společnost. Chci, aby si jednou dokázaly samy vybrat, co chtějí umět, kým chtějí být a jakou cestou se tam vydají. A aby se nezalekly jen proto, že ta cesta bude dlouhá, náročná nebo na první pohled nemožná.
To ale neznamená, že je musíme neustále tlačit za hranice jejich možností. Ani že každá frustrace je prospěšná nebo že se děti mají učit za každou cenu.
Znamená to nabízet jim výzvy, které mohou s naší pomocí zvládnout. Dovolit jim chybovat. Pomáhat jim hledat řešení. A postupně ustupovat do pozadí, jakmile zjistíme, že už nás tolik nepotřebují.
Učíme je jezdit na kole, plavat, zavazovat tkaničky nebo si čistit zuby. Věnujeme čas tomu, aby tyhle věci jednou zvládaly samy. Proč bychom se stejnou péčí neměli přistupovat i k samotnému učení? Vždyť schopnost učit se je jedna z nejcennějších věcí, kterou si mohou odnést do dospělosti.
A možná právě tady se mohou potkat i zdánlivě rozdílné přístupy k domácímu vzdělávání.
Možná se totiž nemusíme rozhodovat mezi svobodou a vedením. Mezi důvěrou v přirozené učení dítěte a naší aktivní rolí v jeho vzdělávání. Jedno přece nemusí vylučovat druhé.
Můžeme respektovat zájmy a tempo našich dětí, a přitom jim otevírat dveře do světů, které by samy neobjevily. Můžeme jim dopřát svobodu rozhodování a zároveň jim pomáhat rozvíjet schopnosti, díky kterým budou jednou schopné se rozhodovat samostatně.
Možná je naším úkolem právě tohle – poznat, kdy děti vést, kdy jít vedle nich a kdy jim uhnout z cesty.
Na začátku neseme většinu odpovědnosti my. Postupně ji ale předáváme dětem. Ne najednou, ne podle nějakého univerzálního návodu, ale podle toho, jak rostou jejich zkušenosti, schopnosti a sebedůvěra.
A tak bych chtěla, aby moje děti jednou stály pod svou vlastní horou. Aby se podívaly nahoru, uvědomily si, jak obrovská je, a přesto se nezalekly, protože budou vědět, jak udělat první krok. Jak se připravit na další. Jak si poradit, když cesta nevede podle plánu. A že když budou potřebovat pomoc, není ostuda si o ni říct.
Protože naším cílem není vylézt na horu za naše děti. Ani je pod ní nechat samotné a doufat, že si nějak poradí. Naším cílem je naučit je lézt tak, aby si jednou mohly samy vybrat, na kterou horu se vydají.
