Všichni ten pocit známe – ten nával odhodlání, kdy se rozhodneme dobýt svět (nebo aspoň uklidit v šuplíku s ponožkami). Téhle vnitřní síle, co nás žene vpřed, říkáme motivace. Jenže ruku na srdce: ne vždycky nás u toho doprovází fanfáry a čiré nadšení. Dneska se proto podíváme na zoubek dvěma sestrám, které se od sebe liší jako den a noc: vnitřní a vnější motivaci. Když pochopíme, jak fungují, možná nám dojde pár věcí o našem vlastním vývoji a hlavně o tom, jak podpořit naše děti na cestě k dospělosti.
Vnitřní motivace: Když motor běží zevnitř
Všechno, co v životě podnikáme, má svůj důvod – motiv. Tím úplně nejzákladnějším je prostá touha uspokojit své potřeby. Když je ignorujeme, tělo i mysl se ozvou vlnou negativních emocí, které nás mají dokopat k akci. Příklad z praxe? Máme hlad, jdeme vařit.
Ideální stav nastává, když nás samotná činnost prostě baví. To nadšení je palivem i cílem zároveň. Vnitřní motivace nás ale provází i u věcí, u kterých zrovna neskáčeme radostí, ale chápeme, proč jsou důležité. Třeba takový úklid domácnosti – málokdo u něj chrochtá blahem, ale děláme ho z vlastního přesvědčení, že v čistotě se nám žije lépe.
Díky psychologům Eduardu Decimu a Richardu Ryanovi (teorie sebeurčení) víme, že pro udržení tohoto vnitřního motoru v chodu potřebujeme sytit tři základní potřeby:
- Autonomie: Chci si o věcech, které se mě týkají, rozhodovat sám.
- Kompetence: Chci si sám zvolit postup, jak dosáhnout svého cíle.
- Vztahy: Potřebuji kolem sebe budovat dobré a bezpečné vazby.
Když se nad těmito třemi body zamyslíte, asi vás hned napadne, že v běžném dětském životě pro ně bývá trestuhodně málo místa.
Vnější motivace: Cukr a bič v akci
Vnější motivace je taky impulz k akci, ale má úplně jinou příchuť. Zatímco vnitřní motivace chutná po radosti, ta vnější často zavání strachem z trestu nebo vidinou odměny. Tady ta síla nevychází z našeho přesvědčení. Činnost nás nebaví, nedává nám smysl a je nám v podstatě ukradená. Je to jen nutné zlo – prostředek, jak dostat bonbon nebo se vyhnout naštvanému rodiči.
Tady narážíme na ten největší rozdíl: Vnější motivace nevychází z naší potřeby, ale z potřeby někoho jiného. A nástrojem k jejímu vynucení je buď slib odměny, nebo hrozba trestu.
A proč bychom z toho neměli mít radost? Tady jsou důsledky, které stojí za zamyšlení:
- Jakmile zmizí odměna nebo pomine hrozba, s činností okamžitě končíme.
- Chybí nám jakákoliv snaha o lepší výsledek nebo sebezdokonalování. Proč se snažit víc, když absolutní minimum na odvrácení průšvihu stačí?
Proč je odměna tak trochu „danajský dar“?
Setkáváme se s ní na každém rohu. Dítě dostane bonbon za nočník, tatínek prémie za přesčasy a pes piškot za kotrmelec. Odměna je ve skutečnosti jen převlečený úplatek za něco, co nám samo o sobě nedává smysl. A co víc – učíme se věci dělat jen v takové kvalitě, aby to „prošlo“.
Ve škole tuhle roli hrají známky. Děti jsou experti na odhadování nároků učitelů: rychle zjistí, kolik se toho musí naučit, aby získaly tu svou „uspokojivou“ známku a měly klid. Učí se tedy jen nezbytné minimum. Navíc odměny i tresty mají jednu nepříjemnou vlastnost – musí se neustále zvyšovat, aby vůbec fungovaly.
Psycholožka Jana Nováčková to vystihla naprosto přesně: „Jeden z nejvíce devastujících účinků se skrývá v poselství, které nevědomky vysíláme pokaždé, když slibujeme za něco odměnu. A to, že požadovaná činnost není sama o sobě dost dobrá, aby byla vykonávána jen tak, bez odměny. Kdyby to bylo něco hodnotného, tak by mě nemuseli uplácet, abych to udělal(a). To je závěr, ke kterému přijdou již malé děti.“
Co si z toho odnést do dospělosti?
Prostředí, kde rosteme, nás formuje víc, než si připouštíme. Pokud žijeme v systému, kde jsou naše potřeby dlouhodobě ignorovány, stáváme se závislými na vnější motivaci. Výsledek? Čekáme na pokyny zvenčí, chybí nám vlastní iniciativa a nejsme schopni se rozhodnout, co má v životě skutečně smysl.
V dospělosti se pak tito lidé často honí za majetkem, kariérou a neustálým porovnáváním se s ostatními. A i když dosáhnou vrcholu, vnitřní uspokojení se jaksi nedostavuje. Naproti tomu lidé s vnitřní motivací se soustředí na osobní růst, vzdělávání a vztahy. A právě to je jejich nevyčerpatelným zdrojem spokojenosti.
Zkusme tedy našim dětem (nejen těm domškoláckým) vytvářet prostředí, které jejich vnitřní motor nezadře. Prostředí, kde věci dávají smysl, kde se rozvíjí talenty a kde jsou základní lidské potřeby na prvním místě. Uděláme jim tím nesmírnou službu.
